Tři roky dochází na kliniky naší nemocnice jako dobrovolnice, letos pořádá kurzy komunikace pro zaměstnance VFN. Bývalá vysoká manažerka zahraničních i českých firem, HR specialistka Ivana Watsonová. Zajímalo nás, jaká byla její cesta k dobrovolnictví, kam chodí nejradši, co je na vzájemné komunikaci to nejtěžší… A vznikl velmi lidský a otevřený rozhovor.
„Moje cesta dobrovolnice byla vlastně překvapivě jednoduchá. Po odchodu do důchodu jsem ještě nějakou dobu pracovala jako konzultantka, mentorka, školitelka a facilitátorka,“ vysvětluje Ivana Watsonová. „To poslední mě baví asi nejvíc. Jenže po letech ve firmách jsem začala mít pocit, že už jsem si toho ‚korporátního světa‘ užila dost. A pak přišla náhoda – sestřenice viděla v nemocnici plakát o dobrovolnictví a řekla mi o tom. Šla jsem na schůzku… a bylo rozhodnuto. Někdy se člověk nerozhoduje hlavou. Prostě pozná, že je to správné.“
Jak dlouho do nemocnice docházíte, na jaké kliniky?
„Bude to zhruba tři roky. Začínala jsem na foniatrii u dětí – a to byla docela jízda. Ony jsou totiž jinak zdravé a mají spoustu energie. Hodně energie. Teď chodím hlavně na neurologii a občas ke klokánkování. A to je zase úplně jiný svět – tichý, křehký… a překvapivě silný.“
Co vám kontakt s pacienty dává?
„Celý život jsem pracovala s lidmi z různých zemí a kultur – a to, co mě na tom nikdy nepřestalo bavit, je, že každý člověk má svůj příběh. V nemocnici je to ale ještě intenzivnější. Stačí chvíle, a najednou mezi vámi vznikne něco jako tichá dohoda: ‚Vidím tě. Slyším tě.‘ Mám radost z těch drobných momentů, kdy přeskočí jiskra porozumění.
A upřímně – hodně si vážím i setkání se zdravotníky. Dělají extrémně náročnou práci, protože vedle odbornosti v ní musí být obrovská dávka lidskosti. A ta nejde nařídit.“
Zážitek, který vám zůstává v paměti?
„Jedna návštěva na neurologii mě zasáhla víc, než jsem čekala. Byla tam paní z domova seniorů, za kterou nikdo nechodil. Svého syna neviděla snad třináct let. Povídaly jsme si, smály se… a mně bylo jasné, že by potřebovala víc než jen jednu návštěvu. Měla jsem silné nutkání zůstat s ní v kontaktu i po propuštění. Ale to nejde. Dobrovolnictví má svoje hranice – a ty dávají smysl. Jen někdy nejsou úplně jednoduché na přijetí. A pak je tu úplně jiný typ ‚závislosti‘ – klokánkování. Tam jsem se beznadějně zamilovala do nedonošených miminek. To je radost, která člověku úplně přenastaví měřítka.“
Je komunikace ve zdravotnictví náročnější než jinde?
„Nevím, jestli náročnější – ale určitě je tam méně prostoru na chyby. Ve firmách řešíte peníze nebo výsledky. Tady řešíte lidi v těžkých situacích. Jako dobrovolnice se s pacienty nebavím o zdravotním stavu – to není moje role. Ale o životě, rodině, práci nebo snech si povídat můžeme. A tam vlastně žádný velký rozdíl není. Pořád jsme to my lidé.“
Co bývá v komunikaci nejtěžší?
„Paradoxně ne to, co říkáme. Ale jak nasloucháme. Máme tendenci reagovat rychle, opravovat, vysvětlovat… Přitom by často stačilo – zvlášť ve vypjatých situacích – zpomalit, ztišit hlas a vydržet chvíli být ticho. Když mlčíte o pár vteřin déle, lidé vám často řeknou to, co původně říct nechtěli – ale potřebovali. Jsem také mediátorka, takže vidím, jak překvapivě rychle se věci můžou posunout, když se komunikace nastaví dobře.“
S čím chcete účastníkům vašich kurzů pomoci?
„Snažím se, aby lidé odcházeli s pocitem: ‚To zvládnu. A nemusím být dokonalý/á.‘ A aby měli chuť jít do situací, kterým se dřív raději vyhýbali. Protože sebedůvěra v komunikaci nevzniká tím, že víte, co říct. Ale tím, že se toho přestanete bát.
Máte nějaké speciální techniky?
„Technik existuje spousta. Ale upřímně – většina problémů se nevyřeší novou technikou. Vyřeší se změnou přístupu. Jakmile začnete druhého člověka opravdu vnímat, polovina práce je hotová. A na závěr musím dodat, že i po všech těch letech mě lidé pořád dokážou překvapit.“
Naštěstí.
