Jednou za čas vždycky někde narazím na úvahy o tom, jak se svět mění a proč. Čím jsou tyhle úvahy hlubokomyslnější, tím víc se jedna od druhé liší, někdy si úplně odporují. Což je asi přirozené, každý vidíme svět svýma očima, vnímáme ho po svém, každému připadá důležité něco jiného, a tak je to správně. Ale úplně nejskvělejší je, alespoň pro mě, když čtu text někoho, kdo vidí věci stejně jako já a vlastně je říká za mě. A protože je chytřejší než já, říká to líp, než bych to zvládl já sám. A mně nezbývá, než tiše závidět a myslet si: takhle přesně bych to řekl, kdybych to ovšem uměl…
V té rok a něco trvající korona-smršti názorů všeho druhu jsem si samozřejmě našel lidi, kteří říkají věci mně blízké. Nijak se netajím tím, že patřím – pokud byste mě chtěli nálepkovat – mezi “promořovače” a “rozvolňovače“. Nikomu to nevnucuji, s nikým se nehádám, pokud nemusím, ale zároveň se svými názory nijak netajím. Snad nám trochu svobody slova ještě zbylo a můžu si dovolit si něco myslet a třeba to i říct nahlas. Ale, upřímně řečeno, mně nevadí, že si někdo myslí pravý opak toho, co já. Mně nejvíc vadí, že tady už více než rok lítáme ode zdi ke zdi, přijímají se různá opatření, pak se zase ruší, a ještě k tomu nedodržují. Teď v poslední době už je to úplně komické.
Chodím do práce pěšky. Respirátory se, přísně vzato, ještě musejí venku nosit. Nenosí je už ale skoro nikdo. Zahrádky jsou oficiálně zavřené, reálně na nich ale lidi stejně sedí. Když jdu přes ulici do Lokálu na točenou plzeň, je nás u okénka třeba dvacet. Pijeme pivo, povídáme si, vlastně nic neporušujeme, ale dává vám to, proboha, smysl?! Existují tady dva světy: ten oficiální, plný zákazů, příkazů. Ten, který drží děti doma, místo aby je pustil do školy. Ten, který zavírá obchody a služby. A vedle něj druhý, paralelní, kde si člověk dojde načerno ke kadeřníkovi, dá si pivo na zahrádce a tak. A pandemie si stejně dělá, co chce, i když nám různí úžasně chytří odborníci s vážnou tváří vysvětlují, jak to ve skutečnosti je (a skoro vždycky se spletou). A já závidím Švédům, že zavedli mírná, ale pořád platná opatření, která je jednoduché respektovat, která nezavřela ekonomiku, která nechala děti chodit do školy, a která vedla k tomu, že mají o třetinu míň mrtvých než my…
Ale to jsem vlastně trochu odbočil od toho, co jsem chtěl napsat především. Že jsem před týdnem našel text někoho, kdo uvažuje úplně přesně jako já, ale umí to říct stokrát líp. Německý filozof Matthias Burchardt nádherně popsal, jak se v posledním roce vyvinul nový typ člověka, kterého nazval Homo hygienicus. A definuje ho takhle:
„Naše civilizace se vyznačuje důrazem na svobodu, rozum, řeč, sebeurčení, demokracii, také na hospodářský blahobyt. Považuje se za hybatele dějin. Má i svoje hodnoty a normy, vztahuje se k rodině, společenství. Naproti tomu Homo hygienicus tomu všemu absolutně nadřazuje jedinou perspektivu: vyhýbej se kontaktu, nenakaž se, pečuj o své zdraví. Považuji za normální, že když máme strach z hrozby, chováme se opatrně. Jenomže i předtím byl náš život spoluurčován riziky. Mohli jsme havarovat autem, onemocnět chřipkou. Problematické to začíná být, když se z hygienického pohledu stane jediná životní perspektiva, nebo dokonce politická ideologie. Protože ta nakonec funguje jako totalitární forma moci. Všechno, co je riskantní – zpívat v kostele, obejmout člověka, zajít si na koncert, chodit do školy – se nevyplatí, protože to všechno jsou od nynějška místa s výskytem nebezpečí. Křesťanská idea: Miluj bližního svého se nově překládá jako: Boj se bližního svého.”
Snad nám to nezůstane, v takovém světě bych natrvalo žít fakt nechtěl…
prof. MUDr. David Feltl, Ph.D., MBA
