My Češi jsme většinově strašní pesimisté. Je to cítit skoro všude a na všech úrovních. Pokud byste posuzovali tuhle zemi podle toho, co píší novináři, musel by se beze všech pochybností blížit konec světa. Cítím to teď i uvnitř nemocnice – možná se mi to zdá, ale připadá mi, že spousta lidí lamentuje, stěžuje si, je otrávená. Asi nejsem úplně objektivní, ono, přece jenom, málokdo mi přijde do ředitelny říct, že se má dobře (což chápu). Ale zkrátka mi připadá, že si dost často stěžujeme zbytečně, tak trochu i jako určitý specifický druh sportu nebo společenské hry. Na tenhle neduh ale znám lék, který se jmenuje cestování a autentické zážitky z jiných zemí. Nemyslím výlet autobusem z hotelu pohladit si velblouda, ale reálné zážitky z všedního dne v cizině. Mám teď dva čerstvé, jeden osobní a druhý z vyprávění blízkého kamaráda.
Nedávno jsem musel zařizovat praktické věci v jedné vyspělé zemi na jihozápad od nás. Nic tajemného, rodinné vazby, příbuzní atd. Zažil jsem setkání s byrokracií, kterou si vůbec nikdo neumí představit. Neochota, nic nejde, všechno je problém, tisíc papírů, e-mail nefunguje, nevíme, neumíme. Já se tady na úřadech často vztekám – sedí tam protivná bába, nic neví, poučuje, komplikuje. Ale proti tomu mému zahraničnímu zážitku jsme tady asi tak o sto let napřed, to mi věřte. Ale abych si toho byl schopen vážit, musel jsem si zažít tohle své nedávné byrokratické utrpení.
A zdravotnictví v cizině, to bývá kapitola sama pro sebe. Kamarád si zlomil v Dolomitech bérec. Záchranka přijela celkem včas, vsedě (!) ho vezli hodinu do špitálu (bez analgetik), tam ho nechali tři hodiny čekat (pořád bez analgetik) a potom teprve vzali do ordinace a celou věc řešili. Všichni se tvářili, že to je v pohodě, takhle to tady přece chodí standardně, ne? Asi nejsem úplně objektivní, ale tohle by se tady vážně stát nemohlo…
Milión věcí se mi v Česku nelíbí, ale ve finále jsme bohatá, bezpečná země, kde se žije fakt dobře. Neměli bychom na to při tom našem věčném stěžování zapomínat.
prof. MUDr. David Feltl, Ph.D., MBA