Většinou píšu úvodníky takzvaně budovatelské, co všechno se děje nebo dít bude, kde co kdy spravíme, koupíme, zlepšíme. Občas filozofické, třeba když stávkují doktoři (doufám, že to zase nějaký čas nebude potřeba). Tentokrát mám pocit, že je potřeba napsat úvodník takový, řekněme, výchovný, vysvětlující, usměrňující, jak chcete. Ono se totiž opakuje pořád dokola pár věcí, které když řešíme, lidi jsou často překvapení, o co jako jde, to jsme nevěděli atd. Tak se to pokusím shrnout do pár odstavců.
Když jsem začínal jako mladý doktor, pacienti už byli docela emancipovaní. Byla to polovina devadesátek, ten paternalismus, že doktor je pánbůh a pacient musí poslouchat, už byl pryč. Ale psali jsme na stroji, internet běžel přes telefonické připojení (naše generace si vzpomene na takové to skřípání, když se připojoval počítač přes modem), sociální sítě prakticky neexistovaly. Proč to píšu? Protože tenkrát existovala úplně jiná, mnohem vyšší forma soukromí. Pacienta, zaměstnance, studenta, všech. Nechci vypadat jako nějaký staromilec a brzda pokroku, ale určitě jsme si nemuseli dávat takový pozor, co kde řekneme nebo napíšeme. Když nám lezl pacient na nervy, psali jsme si na roh chorobopisu zkratky, kterým jsme rozuměli jenom my (ne, fakt je sem psát nebudu, neblázněte!). Když mě někdo štval v práci, řekl jsem to kamarádovi v hospodě nebo na fotbale. Když mi připadalo, že pracuju na blbém místě, svěřil jsem svým blízkým. Nikdy to nemělo žádné následky, ostatně jaké taky, že jo. Dneska je tohle všechno jinak a nejsem si jist, jestli si to všichni dost uvědomujeme.
Emancipace pacientů je samozřejmě správná věc. Absolutně. Ale někdy u někoho přechází až do takového trochu lovu na zdravotníky. Hledání kontroverzních formulací v dokumentaci, chytání se slabých míst či nejistot, čekání na zaváhání, aktivní vyhledávání konfliktů. Těchhle lidí je naštěstí úplná menšina, většina pacientů je pořád naprosto slušná a korektní. Jenomže stačí jeden dva případy, a člověku to šíleně otráví život. Dokumentaci si čtou právníci a píší nám, co jsme tam napsali špatně a čím jsme pacienta ranili či přímo poškodili. Někdy stačí i formulace typu “vzhledem k výraznému ochlupení je sonografické vyšetření hůře proveditelné” a máme na krku stížnost (jo, vážně se to stalo). A teď si uvědomte, že budeme spouštět Portál pacienta, kde si každý bude moct prohlížet, stahovat, tisknout svoji zdravotnickou dokumentaci. To je bezvadná služba podle mě, jako pacient bych ji rozhodně chtěl. Ale jako doktor si musím uvědomit, že si mám dát sakra pozor, co píšu do zpráv. Právě kvůli případům toho typu, co jsem teď popsal…
A potom teda i ty slavné sociální sítě, to je další past. Soukromí nula, otevřenost sto procent, zranitelnost a napadnutelnost tisíc procent. Cokoli pracovního tam ventilujete, stává se okamžitě veřejnou věcí a vždycky na to někdo skočí a takzvaně se pohorší. Ono totiž pohoršit se je absolutně bez rizika. Pohoršený dává najevo svou morální nadřazenost, koukejte se všichni, jaký já jsem vzor ctnosti a mravů a nad jakými bídáky a hříšníky se pohoršuju. Sice jsem sám nikdy nic pořádného nedokázal, ale teď jsem se zvládl nádherně pohoršit. Dávejte si na tyhle věci pozor, už je nikdy nevrátíte zpátky. Fotky, příběhy, emoce, vždycky radši desetkrát zvažte, jestli je vážně chcete pustit ven. Jo, a když už jsem tohle téma nakousl, ono se to týká i psaní zaměstnanců o nemocnici. Jasně, sto padesát věcí nás tady může štvát, někdy oprávněně, jindy míň, ale psát to na oficiální stránky nemocnice je úplně ten nejblbější nápad ze všech. Sociální sítě jsou v tomhle kruté, všechno na nich zůstane, občas nějaký dobrák udělá screenshot, takže nepomůže ani když se to pak smaže. Vypadá to hloupě, a navíc se to ani podle zákoníku práce nesmí.
Doporučuju nadávat v hospodě. Na pacienty, na kolegy, na špitál, na cokoli. Sice je teď suchej únor, ale i tak…
prof. MUDr. David Feltl, Ph.D., MBA
