Operace, kterou ve VFN zvládnou za dvacet až pětadvacet minut, může v africké nemocnici trvat dvě hodiny. Složitější zákroky zaberou tři až čtyři hodiny. K tomu osm kilogramů vážící olověná vesta, klimatizace, která buď chladí až příliš, nebo nefunguje vůbec, a podmínky, v nichž je často nutné improvizovat. I tak vypadá pracovní den lékařů VFN na zahraničních misích programu MEDEVAC.
„Letos vyjel jeden traumatologický tým do ukrajinského Lvova, kam přijíždějí pacienti z fronty a tam jsou našimi lékaři ošetřováni. Potom jsme byli na misi ve Rwandě, kam jezdíme pravidelně. Další mise je plánovaná na podzim opět na Ukrajinu a potom do Ghany,“ shrnuje doc. MUDr. Filip Burget, Ph.D., primář oddělení úrazové chirurgie I. chirurgické kliniky – kliniky hrudní, břišní a úrazové chirurgie 1. LF UK a VFN.
Když je operace pro pacienta nedostupná
V afrických zemích se traumatologové VFN setkávají s případy, které jsou v českých podmínkách jen obtížně představitelné. Problémem bývá nedostupnost materiálu potřebného k operacím zlomenin. Pacienti proto někdy zůstávají bez chirurgického řešení a jejich zlomeniny se zhojí ve špatném postavení, vznikají paklouby nebo nastanou infekční komplikace.
Ve Rwandě hradí většinu nákladů na zdravotní péči stát a pacient se podílí deseti procenty. I tato částka však může být pro běžného člověka příliš vysoká. V jiných zemích je situace ještě složitější. Například v Ghaně či Senegalu si pacient podle zkušeností českého týmu musí potřebný materiál i léky obstarat sám. „Když má pacient třeba zlomeninu hlezna, lékař mu sepíše, co všechno si musí koupit v lékárně, včetně léků na anestezii, dlah a šroubů. Pacient to všechno musí zaplatit již před operací a s tím balíčkem potom přijde na sál. Pro spoustu lidí je to nedosažitelné, a proto tam vznikají komplikace, které potom řešíme,“ vysvětluje doc. Filip Burget.
Tým VFN se při afrických misích zaměřuje především na operace dolních končetin. Důvod je nejen zdravotní, ale také praktický. Schopnost znovu chodit může zásadně rozhodovat o tom, zda se člověk dokáže vrátit do běžného života a práce.
Tři pacienti za den
Ještě před příjezdem českého týmu připraví místní lékaři přibližně 25 pacientů. Po jejich vyšetření traumatologové rozhodnou, které zákroky je možné v místních podmínkách bezpečně provést.
Samotný den na operačním sále začíná kolem deváté ráno a končí často až v sedm nebo osm večer. Za den tým zvládne přibližně tři pacienty. Zákrok, který by ve VFN trval desítky minut, se může protáhnout na dvě hodiny. Komplikovanější operace pak zaberou tři až čtyři hodiny. „Ty časy se vůbec nedají srovnávat s tím, co máme tady. Operace, kterou u nás zvládneme od prvního řezu po sešití za dvacet až pětadvacet minut, tam může trvat dvě hodiny,“ říká doc. Burget.
Svou roli hraje vybavení, organizace práce i prostředí. Lékaři si navíc část potřebného materiálu vozí s sebou – jen vybavení pro operace dolních končetin představuje zhruba osm beden. K tomu je třeba připočíst několikahodinovou práci v olověné vestě chránící před rentgenovým zářením a klimatizaci, která podle docenta Burgeta buď „fouká mráz za krk“, nebo nefunguje vůbec.
Když nezbývá než koupit vrtačku
Odlišné podmínky někdy vyžadují i pořádnou dávku improvizace. Při jedné z předchozích misí v Senegalu například týmu přestaly fungovat vrtačky potřebné k operacím. „Museli jsme jít koupit do tamějšího OBI normální akuvrtačku. Tu jsme vypláchli ve sterilním prostředku a používali. Hloupé bylo, když mi potom sestra zapomněla vypnout příklep. I to se stává,“ vzpomíná doc. Burget. „To jsou naštěstí takové humorné příhody. Všechno dopadlo dobře.“
Výzvou jsou dětští pacienti
Specifickou zkušeností jsou pro tým také dětské případy. Kostní traumatologie dětí se od léčby dospělých liší a vyžaduje mimo jiné zohlednění dalšího růstu dítěte. „Tady ve VFN dětskou kostní traumatologii neřešíme, ale na misích se dostáváme i k dětským pacientům. Je to pro nás vždycky výzva,“ říká doc. Burget. A dodává, že jinak tyto případy člověk vnímá také ve chvíli, kdy je sám otcem.
Náročné případy zároveň přinášejí zkušenosti, které mohou lékaři využít po návratu domů. „Za ten týden tam odoperujeme kolem dvaceti pacientů, většinou těžkých, takže pro nás je to taková traumatologická nalejvárna. Zkušenosti, které tam získáváme, potom máme šanci zužitkovat tady,“ upozorňuje doc. Burget.
Nejen operovat, ale také předávat zkušenosti
Význam misí ale nekončí poslední operací. Tím, že se tým VFN do stejných zemí vrací, vzniká dlouhodobá spolupráce s místními zdravotníky a postupně se daří měnit i některé zavedené postupy. „Když porovnám situaci dnes a před čtyřmi nebo pěti lety, myslím, že se nám daří některé věci měnit. Místní například pochopili, jak důležitá je sálová sestra,“ popisuje doc. Filip Burget. Jedna až dvě sálové sestry proto nyní přijíždějí také na stáže do VFN, kde se mohou učit přímo od českých kolegů.
Traumatologický tým VFN tvoří sedm lékařů, kteří se na jednotlivých misích střídají. Spolu s nimi vyjíždějí sálové sestry, rehabilitační pracovník a podle potřeby další odborníci. Letos například tým ve Rwandě doplnil také anesteziolog.
Mise tak nejsou jen o počtu provedených operací. Díky opakovaným návratům, vzdělávání místních zdravotníků a jejich stážím ve VFN vzniká spolupráce, jejíž výsledky zůstávají na místě i poté, co se český tým vrátí domů.
Foto: Jan Mihaliček
