Profesor Pavel Calda je mezinárodně uznávanou kapacitou v oboru porodnictví, fetální medicíny a ultrazvukové diagnostiky. Porodnictví se věnuje desítky let, na svém „domovském“ pracovišti – Gynekologicko-porodnické klinice VFN a 1. LF UK – dokonce pracoval jako sanitář už na střední škole. O tom, že původně uvažoval o FAMU, lákal ho film, fotografie a umění vůbec, ale neví každý. Láska k fotografii mu zůstala.
Medicína má ve vaší rodině dlouhou tradici, dědeček věhlasný otolaringolog, maminka internistka a praktická lékařka. Vaše volba má logiku, ovšem při výběru oboru jste šel svou cestou. Proč právě porodnictví?
Traduje se taková spíše anekdotické hláška, že „psychiatrem se člověk rodí”. Jestli lze to samé říct o gynekologii a porodnictví, si nejsem jistý, nicméně jsem přesvědčen, že většina mých kolegů se ke své specializaci dostala víceméně náhodou. Je to také tím, že člověk vůbec ani netuší, jak široké možnosti se mladým lidem, kteří ukončili medicínské vzdělání, nabízí. Pro výběr oboru je asi nejdůležitější, s čím přijde medik do kontaktu a co ho více či méně zaujme nebo odradí. Já jsem byl ten snaživý typ, který místo aby jel na hory, raději trávil čas v nemocnici vypisováním údajů z chorobopisů pro nějakou vědeckou práci. Možnost dělat v klinickém kroužku se mi nabídla na porodnici a na starost mě dostal (tehdy asistent) profesor Evžen Čech. Moje dvě studentské práce se zabývaly ultrazvukovou diagnostikou velkého plodu a stanovením pohlaví u plodu. Podotýkám, že se jednalo o rok 1980, kdy se počet ultrazvukových přístrojů v Československu dal spočítat asi na prstech dvou rukou a ultrazvuková diagnostika byla teprve na samém začátku.
Na střední škole to přitom vypadalo zcela jinak, uvažoval jste o FAMU, o fotografii, možná i o kameře, režii…? Kdo vás dovedl k fotografování a filmům?
Když máte doma ševcovskou dílnu nebo zemědělské hospodářství, dovedete si v patnácti letech představit, jak to funguje. Když je někdo z vašich rodičů lékařem, jdete ho několikrát za rok navštívit do ordinace. To je tak asi všechno, co si dovedete pod pojmem medicína představit. V pubertě mě bavil sport a hrozně mě zajímalo fotografování. Doma mě v tom podporovali, a protože jsem nikdy nedělal nic napůl, tak jsem měl v osmnácti letech zařízený ateliér a docela slušné vybavení. Byl jsem však racionální a dokázal jsem o věcech prakticky a pragmaticky uvažovat, a současně jsem nebyl dostatečně „odhodlaný či umělecký posedlý“, abych šel jenom tímto směrem. Také jsem měl pocit, že k tomu, abych se v tomto velmi kompetitivním oboru uplatnil, tedy abych byl opravdovou špičkou, nemám dostatek invence a nadání. Současně jsem měl celkem bezproblémový, univerzálně použitelný prospěch na gymnáziu, který mi dával možnost dělat cokoliv. To v případě lidí, kteří mají obrovské nadání, není vždycky pravidlem. Světových fotografů, umělců či vůbec vynikajících jedinců se nikdo neptá, jaké měli známky na maturitním vysvědčení, případně jestli maturitu vůbec mají, protože ji vůbec k ničemu nepotřebují. Tak jsem usoudil, že jistější cesta k úspěchu bude, když vystuduji medicínu a využiji svoje schopnosti na poli lékařském.
Stejně fotíte celý život… Co nejradši?
Ti, co mi radili, abych šel raději na medicínu než na FAMU, použili jako jeden z argumentů, že když budu lékařem, budu moci dál fotit, zatímco pokud budu vystudovaný fotograf či režisér, nebudu moci dělat medicínu. To je sice pravda, ale bohužel k tomu, aby člověk vytvořil nějaké umělecké dílo, do něj musí vložit hodně energie. A když se věnujete nějaké jiné práci opravdově, tak už energie na nic dalšího nezbývá. Takže fotím jen občas, když mám chuť a náladu. Tedy jako opravdový amatér. Fotím úplně všechno a všude, kam se dostanu. Pro tento rozhovor jsem našel pár fotek mého domovského pracoviště, které vznikaly v různých ročních obdobích, ale také v poměrně dlouhém časovém úseku.
Máte nějaký autorský vzor?
Nemám. Mám jen „nakoukané“ tisíce fotografií vynikajících fotografů. Dneska, když má každý docela slušný fotoaparát v mobilu, by se mohlo zdát, že je fotografie v krizi. Myslím si, že to je spíše naopak, protože vynikajících fotek nikdy nebylo dost. Spoušť umí zmáčknout dnes i malé dítě. K vynikajícímu přístroji má přístup skoro každý a technika už nás nijak neomezuje. O to více je potřeba si klást otázku, co s pořízeným obrázkem. Když vidím turisty, jak pořizují další asi stomiliontý obrázek Karlova mostu, říkám si, jestli by si více neužili návštěvu Prahy bez foťáku, když si úžasných obrázků mohou koupit nebo stáhnout z internetu nekonečné množství. Prostě klíčová otázka před tím, než zmáčkneme spoušť, je, co s tím obrázkem chceme udělat. Pokud to nevíme, je lepší užit si kouzlo okamžiku a nic nefotit. Jednodušší to mají ti, kdo vědí, proč jdou něco fotografovat a co s obrázky udělají. Ať už proto, že se tím živí, nebo že to dělají pro radost. Fotka by měla skončit na zdi nebo v knize.
Jak snášíte focení ve společnosti, k rozhovorům… Mluvíte fotografům do práce?
Nesmírně si cením profesionálů a jejich postupů. Dobrý portrét vyžaduje perfektní technické provedení, profesionální osvětlení, ale často i vizážistu a postprocesing. To je daleko za tím, co umím já sám. Portrétní fotograf má za úkol pochopit „duši“, charakter svého objektu, a vyjádřit to vše výrazem a osvětlením tváře. Je to hodně komplexní a časově náročný přístup, velmi podobný tomu, jak staří mistři malovali portréty. Takže do takového focení nemluvím, ale samozřejmě se chci podílet na výběru výsledné fotografie.
Foto: Cojan van Toor a prof. Pavel Calda
