Mezinárodně uznávaný urogynekolog profesor Alois Martan je již 18 let přednostou naší gynekologicko-porodnické kliniky. Rokem 2022 se tato kapitola uzavírá. S panem profesorem jsme si povídali o jeho profesních začátcích, o působení na klinice a také o jeho vášni pro cestování.
Chtěl jste být vždy lékařem?
Jako malý jsem se učil hře na housle a měl i pár koncertů. Také jsem rád kreslil a uvažoval jsem o studiu na Akademii výtvarného umění. Bavila mě i biologie a přes tu jsem se nakonec oklikou dostal k medicíně. Součástí studia byly zájmové kroužky. Ten porodnický jsem navštěvoval dva roky a výuka probíhala na gynekologicko-porodnické klinice U Apolináře. V naší porodnici jsem také tenkrát vedl svůj první porod. Být u narození dítěte, sdílet radost s čerstvou maminkou – to působí velice pozitivně. Gynekologie a její široký záběr zase umožňuje věnovat se zároveň operativě a péči o ženy obecně. Proto jsem se rozhodl zůstat v oboru.
Čím se vedle vedení kliniky zabýváte?
Mojí specializací je urogynekologie a tu dělám dodnes. Pracuji jak na ambulanci, tak na operačním sále. Organizujeme také operační kurzy, kterých se účastní i lékaři ze zahraničí, takže je to zajímavé. Dále se zabývám výukou mediků a připravuji přednášky. Pro mediky navíc v rámci výuky připravujeme přímé přenosy z operačního sálu, které sledují v posluchárně. Operující lékař má mikrofon, operaci komentuje a medici s ním mohou komunikovat.
Jak to vypadalo u Apolináře, když jste tu začínal? Na co rád vzpomínáte?
Hlavně na dobrý kolektiv lékařů.
Ve druhé polovině 80. let jste s manželkou působili jako lékaři v rámci humanitární pomoci v Kambodži.
Byl jsem vedoucím lékařem gynekologicko-porodnické kliniky v hlavním městě Phnompenhu. Pomáhali jsme tehdy znovu budovat kambodžské zdravotnictví. Mise totiž probíhala pouhých 8 let po svržení vlády Rudých Khmerů. Ti stáli za vyvražděním čtvrtiny obyvatelstva Kambodže, režim přežilo pouhých 1200 příslušníků inteligence. Zásadní ránu utrpěl také lékařský personál. Moje manželka Hana je dětská lékařka a v ambulanci kambodžské nemocnice léčila ty nejmenší a zavedla skórování novorozenců podle Apgarové a chybějící registr pacientů.
Byla to náročná mise?
Práce byla zajímavá, ale náročná. V nemocnici nebylo dostatečné vybavení, přístroje ani léky. Také tam nebyla klimatizace. Často jsme proto museli improvizovat. Tamní lékaři s námi dobře spolupracovali a chtěli se všemu naučit. Při našem odjezdu lékaři mého úseku ovládali základní gynekologické a porodnické operace a získali řadu nových znalostí.
Cestujete rád? Kde se vám nejvíce líbilo?
Ano, cestování je mým koníčkem. V poslední době se mi nejvíce líbilo na cestách s mým přítelem a rodinou po severním Thajsku, kde jsme se pohybovali mimo obvyklé trasy a vyhledávali zajímavá místa.
Ve vedení kliniky jste od roku 2004. Co vám za tu dobu udělalo radost? Co se povedlo?
Velkou radost mi udělalo hlavně to, že jsme společně s kolegy mohli kliniku částečně, ve spolupráci s ředitelstvím VFN, modernizovat. Byla přestavěna a nově vybavena posluchárna, též byly přestavěny a dovybaveny ultrazvukové, onkologické oddělení a jedno oddělení šestinedělí. Dále pak, že na klinice pracují lékaři, kteří mají zájem i o vědeckou a pedagogickou činnost a jsou odborníky na evropské či světové úrovni. V době mého vedení kliniky bylo nově jmenováno 10 profesorů a 5 docentů z řad našich zaměstnanců. Též se domnívám, že je na klinice dobrý a přátelský kolektiv lékařů, sester i dalšího personálu.
Jaké jsou vaše další profesní plány?
Zatím nic neplánuji.
Kdybyste měl kouzelný prsten, co byste Vašim kolegům přičaroval?
Hlavně aby dobře dopadly a byly realizovány přestavby a rekonstrukce kliniky, které jsou plánovány. Tím by se zlepšilo prostředí pro naše pacientky, těhotné ženy, rodičky, ale i pro personál kliniky.
