Stává se to většinou ve sportu. A hlavně ve sportech, kde jsou ti kluci a holky královsky placení. Najednou začnou mít pocit výjimečnosti, vyvolenosti, nepostradatelnosti. Všichni okolo jsou blbí, neschopní, omezení, nechápou jejich genialitu, dokonalost. Bohužel tomu kultura některých sportů jde dost naproti, typicky fotbal nebo americký basketbal. Naopak třeba v cyklistice je atmosféra úplně opačná. I tam jsou hvězdy a nosiči vody, ale vždycky, za všech okolností, je na prvním místě tým. Největší hvězda po vítězství v cíli nejdřív děkuje týmu, protože ví, že bez něj by to nešlo. Třeba zrovna teď Pogačar, který sice vyhrál Giro skoro o deset minut, ale stejně řekl, že to je zásluha celého týmu. A měl pravdu. Úžasná firemní kultura, obdivuhodná a inspirující.
Ale ono se to nestává jenom ve sportu. Třeba taková VFN, to je taky speciální místo. A tady taky občas, v pravidelných intervalech, někdo chytí pocit, že je nepostradatelný, neodolatelný a zkrátka celkově dokonalý. Kdyby mu to ovšem ti pitomci okolo nekazili. Klapky na oči, nekoukám doleva doprava, nevnímám kontext, prostě mám pravdu a hotovo. A je hrozně zajímavé, že to taky jde ruku v ruce s vysokými příjmy, stejně jako v tom sportu. Kdyby sociologové byli k něčemu, už by dávno vyzkoumali, co je přesně spouštěcím mechanismem a jak se tomu dá případně předejít.
Blbé je, že takhle to v praxi nefunguje. Teda vlastně to je dobře. Protože síla velké firmy je právě v tom spojení lidí rychlých s lidmi trpělivějšími, lidí kreativních s lidmi systematickými, lidí cholerických s lidmi flegmatickými. Někdo rád vede, jiný se rád nechá vést. Někdo je stratég, někdo operativec. Někdo radši stres, jiný zase klid. Ale všichni jsou důležití a bez žádné z těch povah by to nešlo. A pokud se tým dobře poskládá, je jeho síla tak obrovská, že sebelepší jedinec nemá šanci ho porazit.
V naší nemocnici jsou týmy několika řádů. Jeden tým je třeba na jednom konkrétním lůžkovém oddělení, jedné konkrétní ambulanci, laboratoři, kdekoli. Vyšším řádem je potom klinika, která dává dohromady tyhle malé týmy a tvoří z nich tým větší. A nejvyšším řádem je pak celá nemocnice, která je takovým super-týmem, podobným třeba raketovému motoru. Každé kolečko, každá součástka toho motoru je stejně důležitá, protože i bez toho posledního dvoumilimetrového šroubku by motor nefungoval a ta raketa by nakonec nevzlétla. Nejvíc vidět jsou v motoru válce, ale bez těsnění hlavy válců jsou k ničemu. A když se nějaká část motoru rozbije, tak se zkrátka spraví a motor běží dál. Ale pořád je to celý motor, nikdy ne jenom ten jeden válec se svým pocitem výjimečnosti…
Naše síla vždycky bude v komplexnosti, návaznosti, širokém záběru, spolupráci. Potřebujeme se všichni navzájem, nikdo není důležitější. A hlavně, nikdo není nepostradatelný. Když se vrátím zpátky ke sportu (pardon😊), naprosto na nás sedí věta, kterou opakovaně říkal Sir Alex Ferguson, legendární trenér Manchester United, kdykoli mu zlobil některý z hráčů: „Nikdo není víc než klub.“
Mějme to všichni na paměti.
prof. MUDr. David Feltl, Ph.D., MBA
