Lékaři Roman Kocián a Lukáš Dostálek pracují v Onkogynekologickém centru Gynekologicko-porodnické kliniky VFN. Oba za sebou mají svoji první misi pro organizaci Lékaři bez hranic v Africe. Lukáš pracoval v nemocnici na etiopsko-somálské hranici, zatímco Roman léčil v Malawi pacientky s rakovinou. Nic z toho by nešlo bez podpory VFN.
Kdy jste poprvé slyšeli o Lékařích bez hranic?
L. D.: Slyšel jsem o nich poprvé na medicíně. Líbilo se mi to a hned po atestaci jsem věděl, že chci na nějakou misi vyjet.
R. K.: Podporoval jsem je již během studií. Jako medik jsem na stáži v Norsku v rámci vánoční sbírky s kolegou ze Švýcarska stál v mrazu na nádraží a vybíral pro ně peníze.
Jak jste se k organizaci přidal?
L. D.: Oslovil jsem místní organizaci Lékařů bez hranic, vstupní pohovor proběhl ve Vídni a následovalo týdenní školení v Ženevě, kde jsem se seznámil s principy jejich práce. Původně jsem měl jet do Sýrie, ale rapidně se tam v důsledku války změnila bezpečnostní situace, a tak jsem byl v roce 2019 přiřazen na misi v Etiopii.
R. K.: Měl jsem to podobně. Pro projekt mě nadchnul francouzský kolega, profesor Denis Querleu, který v Malawi několikrát pobýval.
Kde jste působil? Jak mise probíhala?
L. D.: Tři měsíce jsem působil jako gynekolog-porodník v nemocnici uprostřed pouště na etiopsko-somálských hranicích. Proudí tudy často vlny uprchlíků a naše nemocnice na etiopské straně bezprostředně sousedila s uprchlickým táborem. Primárně jsme se starali o rodičky, které měly komplikovaný porod. Ženy zde běžně rodí doma a až v momentě, kdy porod 1–2 dny nepostupuje, vyhledají lékaře. Největším a častým problémem při komplikacích byla skutečnost, že v muslimské zemi ženy sami nemůžou vydat souhlas s vlastní operací. Když jsme chtěli udělat císařský řez, museli jsme volat mužského příbuzného, což kolikrát trvalo i několik hodin.
R. K.: Na jaře 2022 jsem naskočil do dobře fungujícího projektu, onkogynekologického centra na jihu Malawi. S místními onkochirurgy a zahraničními kolegy jsme se věnovali diagnostice a radikálně jsme operovali pacientky s karcinomem děložního hrdla. V Malawi je ve srovnání s Českou republikou několikanásobně vyšší incidence, ale především velmi vysoká mortalita tohoto zhoubného onemocnění. Během jednoho měsíce mi ambulancí prošlo 200 nově diagnostikovaných žen, bohužel často s pokročilým onemocněním. Většina z nich je současně HIV pozitivní a mimo naše centrum neměly dostupnou lékařskou péči. Je to smutné, když si uvědomíme, že je rakovina děložního hrdla zcela preventabilní onemocnění. Moje mise je pro Lékaře bez hranic atypická. Většina misí se více věnuje pomoci související s přírodními katastrofami, epidemiemi infekčních nemocí nebo válečnými konflikty. Já jsem pracoval pro dlouhodobý rozvojový projekt zaměřený na prevenci, centralizaci a radikální operační léčbu onkologických pacientek. Součástí týmu byli i specialisté na paliativní medicínu.
Jaká byla v místě bezpečnostní situace?
L. D.: Bezpečnost zdravotníků je naprostou prioritou Lékařů bez hranic. Jakmile je náznak, že by mohlo dojít k nějakému ohrožení, mise se ruší a personál evakuuje. Největší hrozbou je únos lékařů ze strany Somálců. Výkupné na hlavu Evropana je v oblasti 8 milionů EUR. Nesměli jsme proto vůbec riskovat, pracovali jsme 500 metrů od somálských hranic a hrozba byla reálná. Museli jsme být jen v nemocnici nebo na základně a z místa na místo přejíždět v konvoji. Když jsem potřeboval do nemocnice v noci, což je u porodu běžné, musel jsem vysílačkou pokaždé informovat místní vojenskou posádku. Dávali jsme si zkrátka pozor. Zúčastnil jsem se v místní vesnici několika oslav, ale vždy to bylo na hraně a nechcete organizaci přidělávat starosti.
Jak se lišilo očekávání od reality?
L. D.: Mise často sklouzne do rutiny, mimo službu nesmíte ven, tak to může být jednotvárné. O všudypřítomném horku ani nemluvím. Člověk nesmí čekat, že dokáže postavit na nohy místní zdravotní systém. Práce neziskových organizací je v rozvojovém světě spojena s enormní byrokratickou zátěží. Člověk má občas pocit, že se přínos práce trochu ztrácí po cestě. U Lékařů ale vidím pozitivum v tom, že když za 3 měsíce z mise odjíždíte, máte za sebou stovky pacientů, kterým jste pomohli a kteří by jinak možná zemřeli.
R. K.: Na misi jsem nejel s nereálným očekáváním. Překvapilo mě, že je v Malawi relativně bezpečno. Od vyhlášení nezávislosti na britské koruně v zemi nebyl ozbrojený konflikt. Lékaři bez hranic jsou velmi dobří v organizaci a své lékaře na každou misi dobře připraví.
Když mise skončí, mají místní zdravotníci možnost na ni navázat? Zaučujete je?
L. D.: Administrace projektu je velká část práce. Nebylo to vždy jednoduché. Působíte tam vlastně i trochu jako primář, rozdělujete úkoly, dohlížíte, že lidé chodí do práce a dělají ji dobře.
R. K.: Lékaři bez hranic se snaží vyškolit maximum zdravotníků na místě. Předával jsem zkušenosti s ultrazvukovou diagnostikou místním kolegům, Georgovi a Samovi. Jejich operační technika je na vynikající úrovni a zcela srovnatelná s evropskými centry. Cílem je projekt v budoucnu předat zpět Malawijcům, ale to je zatím v nedohlednu.
Je na klinice o mise pro Lékaře bez hranic zájem?
R. K. + L. D.: Mezi mladými lékaři zájem je. Podařilo se nám organizaci a výsledky naší práce představit na klinickém semináři, účast byla vysoká. To, že jede někdo zkušený na misi, znamená, že ostatní z týmu musí pracovat za něj. Vedení se zachovalo velmi vstřícně a všem kolegům patří velké díky.
