Nějaký důvod k optimismu se vždycky najde

Pandemická doba přináší každý den spoustu nových věcí, vše se rychle mění (a nemyslím jen vládní nařízení), a tak je obtížné udržet si optimismus a dobrou náladu. Při práci v nemocnici to možná platí dvojnásob: pracovní zátěž je vysoká, styl práce se mění, řada týmů pracuje ve zcela změněných podmínkách. Navíc média chrlí neuvěřitelně špatné zprávy ze všech stran. Není se co divit, že se šíří havlovská „blbá nálada“. A přitom tím víc potřebujeme i nějaké dobré zprávy a pozitivní informace. Existuje v kontextu naší práce ještě něco takového? 

Mediální obraz naší nemocnice vytváří dobrá práce 
Když o tom přemýšlím, je kupodivu těch věcí, nad nimiž se můžeme (aspoň trochu a ne zoufale) usmát, více. Začněme u již zmíněných médií, která nás trápí ne vždy objektivním, ale prakticky vždy katastrofickým zpravodajstvím. A je jisté, že komentování situace ve zdravotnických zařízeních dnes jiné než katastrofické může být těžko. Zejména spádové regionální nemocnice jsou již dávno za hranou svých možností a situace je kritická. V Praze s kumulací velkých fakultních i dalších pracovišť se dlouho dařilo vše zvládat lépe. Dnes ale slyšíme ze zpráv představitelů té či oné velké nemocnice o nedostatku personálu a nezvladatelném tlaku na lůžka i o ekonomickém propadu a další alarmující zvěsti. VFN se v médiích objevuje také a celkem běžně, ale v souvislosti s pandemií Covid-19 to často byly zprávy o úspěších našich týmů a pracovišť, které nezřídka testovaly nové postupy a ukazovaly směr v diagnostice a léčbě. Můžete namítnout, že je to dobré PR, ale to by samo o sobě určitě nestačilo. Aby bylo o čem mluvit, musí se dělat dobrá práce, a to se u nás evidentně daří.

V krizi si dokážeme ještě víc vycházet vstříc
Další důvod ke spokojenosti s tím, že pracujeme právě ve VFN, můžeme vidět v tom, jak se vyrovnáváme se zásahem do naší práce, který pandemie způsobila. Různá pracoviště nemocnice byla zasažena odlišně, ale nějakým způsobem se situace dotýká každého. O covid pozitivní pacienty pečujeme na všech klinikách, na některých z nich byla vyhrazena lůžka pro tyto pacienty zcela mimo jejich primární oborové zaměření, jinde bylo nutné všechny ostatní problematiky opustit a věnovat se výhradně pacientům bojujícím s covid infekcí. Navíc všechna pracoviště prošla různou mírou nemocnosti zaměstnanců, což ještě zvýšilo nároky na ty, kteří „drželi pozice“. Přes to všechno se zdá, že kolegové situaci rozumí a snaží se v každém případě udělat maximum. Jako bychom si více uměli vycházet vstříc, jako bychom častěji i za cenu ještě většího vypětí prostě udělali nejen co musíme, ale co v dané situaci můžeme. Přitom to nikdo nemá snadné. Vedení jednotlivých pracovišť musí denně řešit nestandardní situace od dodávek materiálu po personální výpadky, zdravotníci a další zaměstnanci na lůžkových odděleních v infekčním režimu v kompletních ochranných pomůckách také nemohou mluvit zrovna o pracovní pohodě. Ale všichni pracují a snaží se, aby to v rámci současné situace fungovalo co nejlépe.

Přejme si, abychom nadále o VFN v médiích slyšeli v souvislosti se zajímavými novými zjištěními a s úspěchy v léčbě, a nikoli v kontextu hroutící se organizace a kolapsu péče. Přejme si, abychom to zvládli a aby nám z „doby covidové“ zbyla vstřícnost a kolegialita, s níž se nakonec všechno daří lépe.  Ať máme pevné zdraví a aspoň trochu optimismu, vždyť nějaký důvod se vždycky najde.

prof. Michal Vrablík