Když je možnost vyzkoušet si práci na jiném oddělení, může to být super zkušenost
V druhé vlně pandemie nemoc zasáhla i řady zdravotníků v takové míře, že bylo třeba improvizovat. Přibývalo nemocných, proto se někteří naši zdravotníci přesouvali na covidová oddělení, aby pomohli. Trochu s obavami, jak to zvládnou, trochu se zvědavostí, jaké to bude. Rozhodně odhodlaní a s přesvědčením, že je třeba pomoci. Jak dnes takovou zkušenost vnímají?
„Dobrý den paní náměstkyně, jmenuji se Renáta Zelená a jsem zaměstnaná na stomatochirurgii,“ tak začínal dopis, který přišel do e-mailu náměstkyni Mgr. Ditě Svobodové. „V současné době jsem dočasně pracovně zařazena na I.TRN. Ráda bych se s Vámi podělila o své zážitky a pocity. V rámci snížené operativy jsem se přihlásila na výpomoc na jiné oddělení. Byla nám vybrána plicní klinika. První kontakt byl přes vrchní sestru Bc. Lípovou. Jak jsem tam šla s obavou, tak jsem odcházela uklidněná a můžu říct, že i natěšená. Vrchní sestra byla velmi vstřícná, uklidnila mé obavy, zdali práci zvládnu a budu si vědět rady. Během mé pracovní stáže jsem se postupně seznamovala s celým pracovním kolektivem, chodem oddělení, prokousávala jsem se specifiky daného oboru. Celý personál byl přátelský, vždy připraven poradit a pomoci ve všech chvílích na směně. Práce na tomto oddělení je nesmírně psychicky i fyzicky náročná. Nový člověk by mohl být zdržujícím prvkem, přesto dočasné kolegyně trpělivě a ochotně vysvětlovaly a naslouchaly. Vždy byly ochotny pomoci. Zanechalo to ve mě hluboký dojem. Chtěla bych jim touto cestou poděkovat a vyjádřit svůj obdiv.“
Podobnou zkušenost má staniční sestra Bc. Dalia Zemanová El Gindy z Gynekologicko-porodnické kliniky U Apolináře: „Co říct, přišla prosba o pomoc, tak jsme prostě s kolegyní šly. Ve zkratce to pro mě byla ohromná zkušenost. Dalo mi to hodně. Nové poznatky, nové zkušenosti, nové lidi, a hlavně nový náhled. Pomáhala jsem na RES 1, kde byli všichni fakt super. Milí, což hodně pomohlo vklouznout do nového prostředí a kolektivu. Klobouk dolů před nimi. U všech bylo vidět, že opravdu vědí, co dělají a dělají to sakra dobře. Měla jsem možnost vyzkoušet si něco jiného, něco nového, něco, k čemu se jen tak nedostanu.
Za to děkuji skupině, se kterou jsem měla možnost na RES 1 pracovat. Zároveň bych chtěla hlavně poděkovat svým kolegyním z G5 za to, jak moc na nás myslely, podporovaly nás, a hlavně jak skvěle zvládají celou momentální situaci s krizí a jak tvrdě dřou.“
Žaneta Šebestíková z Kliniky pediatrie a dědičných poruch metabolismu pomáhala víc než měsíc na JIP IV. interní kliniky. „Přišla výzva, zda nechceme jít pomoci, protože se tam dostali do situace, kdy na pět pacientů zůstaly dvě sestřičky. Neváhala jsem, studuji vysokou školu a často obcházím oddělení s dospělými pacienty, v létě jsem absolvovala praxi na koronární jednotce, to se mi opravdu dost hodilo! Když jsem přišla ze standardního oddělení na intenzivní péči, je to ale stejně někde úplně jinde. Dokumentace, přístroje… Máme také monitory, perfusory, dávkovače, ale používáme je daleko míň, ne v takovém tlaku, psychickém stresu, protože jde o život. Na JIP leží pacienti, kteří perfusorů mají jedenáct, jsou napojení na monitory, kde se sledují úplně jiné funkce než u našich dětí. Pacienti mají hromadu žilních vstupů, arteriální vstup, na to nejsme na standardním oddělení zvyklí. Na celý personál vzpomínám doteď, jsou úžasní, nemohu říct jediné špatné slovo. Od sanitářů, sestřiček, lékařů, všichni jsou neuvěřitelní. Vedle sestřiček jsem si připadala jako z jiného světa, jsou tak vzdělané, šikovné a pohotové. Vím, že se mám hodně co učit. Ráda bych někdy dosáhla takových znalostí a dovedností jako ony. Obdivuji je a držím jim palce. Jsou mým velkým vzorem a za zkušenost na JIPce jsem moc ráda.“
