Staniční sestra oddělení RES UP Marie Klatovská získala ocenění v anketě Zaměstnanec roku 2020 mimo jiné za to, že na oddělení, které od prvních dní pandemie pečuje o nejzávažnější Covid-19 pacienty, vytvořila pravidla a způsob fungování celého pracoviště. V době, kdy o nemoci téměř nikdo nic nevěděl. Sama natočila instruktážní videa pro sestřičky o používání ochranných prostředků, vedla svůj tým tak, že se v tak náročné době na jejím oddělení neřešil jediný personální problém.
Tolik z hodnocení vašich nadřízených. Jak rok 2020 hodnotíte vy?
Byl to těžký rok a nikdo z nás to nečekal. Když jsme 14. března 2020 otvírali covid oddělení, nevěřila bych, že ho budu řešit ještě za rok. Tipovali jsme do léta, sem tam nějaké případy na podzim, ale že se pandemie rozběhne do něčeho daleko horšího než na jaře, to nikdo ani v nejhorších scénářích nepředpokládal…
… Nejtěžší pro mě bylo zahájení provozu. Dneska už máme zajeté postupy, jsme očkovaní, já se rozhodně cítím bezpečněji, je to velký benefit. Vloni jsme tápali a zkoušeli, bez zkušeností, informace přicházely postupně. Dneska již víme, můžeme pracovat se stále novými poznatky, nic nemusíme vymýšlet a zkoušet systémem pokus-omyl.
Kdy byla situace nejkritičtější?
Myslím, že právě teď. Už se ztrácím v čase, ale mám pocit, že kompletní kapacitu všech našich 10 intenzivních lůžek máme otevřenou poslední měsíc a je pořád plno. Když někoho překládáme, už je v terénu ECMO tým a veze dalšího pacienta nebo čekají na jiných odděleních nemocnice nemocní, kteří potřebují naši péči. Nestává se, že by bylo půlden volné lůžko.
Co je pro vás dneska nejhorší?
Nejistota, nemožnost cokoli naplánovat. Ať v chodu oddělení, tak v osobním životě. Služby píšu z týdne na týden. Netušíme, jak budou plná lůžka, kdy budu moci kolegům dopřát alespoň pár dní volna na odpočinek, který zoufale potřebují.
Vnímáte, že by se přístup kolegů k pacientům únavou a vyčerpáním měnil?
Naopak. Jsem nesmírně ráda, že se mi potvrdilo, jaký jsme tým. Když je krize, dokážou se všichni stmelit, drží za jeden provaz, podporují se navzájem. I po těžkém roce mají inovativní přístupy k chodu oddělení, jsou vstřícní a chápaví ke službám a rozpisu. To je oboustranné, nechceme si znepříjemňovat už tak nepříjemnou situaci navzájem a myslím, že bez nich bych zaměstnance roku ani nevyhrála. Beru to jako cenu pro oddělení. To není o jednom člověku, je to o celém týmu. Největší radost mi dělá, že neztratili cit k pacientům, neotupěli. Zajímají se nejen o jejich zdravotní stav, ale i o jejich osobní trápení. Zůstává jim všem lidskost, empatie, není to jen rutina a otupělá povinnost.
Co vám dodává v téhle těžké době energii?
Holkám třeba dopisy nebo fotky, co pošlou pacienti, kteří dobře dopadli. My je překládáme dál v ještě nepříliš dobrém stavu, takže neznáme jejich další osudy. A ujištění, že to mělo smysl, že se podařilo pacienta vyléčit, to je náboj a odměna. Děti ze školek a škol nám posílají vlastnoručně nakreslené obrázky, to je krása! Nedávno nám děti s rodiči napekli bábovky 😊. Mě osobně nabíjí jaro a světlo, věřím, že bude líp.
Co by tahle zkušenost měla lidem dát?
Byla bych ráda, kdyby tahle doba změnila pohled veřejnosti na naše povolání. Povolání zdravotní sestry nemá v naší společnosti prestiž, je považované za podřadné. Pokud by měl covid přinést něco dobrého, tak zvýšení prestiže našeho povolání. Nejsme jen ty, které myjí pacientům zadky… Snad si lidé uvědomí, že bez sester to nejde. Čím víc je pacientů, tím jasněji se ukazuje, že bez nás zdravotnictví fungovat nebude stejně jako bez doktorů, sanitářů a dalších profesí. Možná tohle zjištění pomůže mladým lidem při rozhodování o budoucnosti. Třeba si vyberou profesi, která je důležitá, má smysl a bude potřeba vždycky…
A co těší vás osobně?
Že jsme to společně zvládli! Vir nevymizí, ale věřím, že se situace ustálí do přijatelného modelu, ve kterém se dá žít, a my si všichni vydechneme. Já miluju výzvy, takže se doufám co nejdřív pustím do rekonstrukce vlastního bydlení. To bude velká výzva a nový byt bude největší odměnou a pocitem, že se svět vrátil do normálních kolejí.
