Ve čtrnácti letech měla kytara posloužit jako ideální nástroj pro balení holek, ale z hudby se stal koníček a láska na celý život. Ekonomický náměstek Pavel Nesnídal ke klasické akustické přidal postupně elektrické varianty, basovou kytaru, ukulele a v padesáti si splnil celoživotní sen: začal hrát na bicí.
Přestože si on sám nijak výrazně hudebně nadaný nepřipadá, na kontě má několik autorských skladeb, a hlavně dvě kapely, ve kterých ještě nedávno hrál. Dnes už jen občas vystoupí veřejně, hraje spíš v soukromí, s přáteli. Ale i na to se velmi pečlivě připravuje, když mu zbyde alespoň trochu času, cvičí. „Mám dodnes při vystoupení trému, i když hraju pro přátele. A trému překonáte, jedině když jste perfektně připravený. Proto když mám mít vystoupení, cvičím o to víc,“ vysvětluje.
Máte hudbu v rodině?
Vůbec, jsem totální samouk. Skutečně jsem vzal v pubertě kytaru do ruky, abych byl zajímavý pro své spolužačky, a hudba mi zůstala. Stal se z ní nejen koníček, ale vášeň, život bez muziky si neumím představit. Začínal jsem s country, folkem a pak přešel na bigbít, jsem vyznavač velké klasiky Pink Floyd, Deep Purple, The Doors. Ze současných kapel poslouchám Radiohead, Foo Fighters, Manic Street Preachers… V 80. a 90. letech jsem hrál v různých uskupeních muzikantů, první větší kapela přišla až později ‒ KRAB (Kravál, Rachot a Bordel) a asi před 10 lety jsem založil kapelu Na útěku. Vystupovali jsme po hospodách, na letních scénách, pro desítky, maximálně stovky diváků. Bylo to především pro naši věrnou fanouškovskou základnu, nic velkého. Repertoár byl z naprosté většiny rockový, interpretace známých kapel zvučných jmen zahraničních i našich. Autorská tvorba byla minimální, i když několik skladeb jsem složil, ale neměli jsme kvalitní textaře a bez textu se hrozně špatně skládá, alespoň mně.
Bicí byl splněný sen
Postupně jsem přidal elektrickou kytaru, poslední v řadě byla basová kytara. Byli jsme v kapele totiž tři kluci a měli tři kytary. Každý, kdo muzice trochu rozumí, ví, jak je to nepraktické, takové o ničem. Tak jsem se naučil sám na basovku, abych je doprovázel. Hned to mělo úplně jiný šmrnc, ne nadarmo se říká, že basa tvrdí muziku. Měl jsem v životě spoustu kytar, ale nejlepší je ta poslední, kterou jsem si přivezl z USA. Bicí mě lákaly vždycky, byly takové tajemné. K narozeninám jsem jednou dostal poukaz na hru na bicí, absolvoval jsem kurz u profesionálního muzikanta a učitele, kde jsem si osahal skutečný nástroj. Já mám doma elektronické bicí, kvůli hluku, v bytě by nešlo mít klasickou sestavu, i když prý stejně hluk dělám…
V čem jsou bicí náročné a specifické?
Vyžadují extrémní soustředění. Co dělají ruce a nohy, každá končetina dělá něco jiného, to je hodně náročné. Díky tomu se musíte koncentrovat pouze na vlastní pohyby a přesnost jejich provádění, na rytmus, tempo a netrápí vás nespravedlnosti světa, problémy, osobní křivdy… Bicí jsou skvělý terapeutický nástroj. Ale pozor, vše má své zákonitosti, takže pokud nejste zcela mimo rytmus, na bicí se naučíte hrát, i když se mohou ze začátku zdát jako velmi obtížný nástroj.
Mám pocit, že jste se zaměřil na vyloženě mužské nástroje
Omyl, není nic hezčího, než když holka hraje dobře na bicí nebo na baskytaru. To obdivuju, je to krásný pohled, navíc sexy. Je jich výrazně méně než mužů, což je velká škoda!
Máte nějaké hudební plány a sny?
Dneska je to snazší, protože na YouTube najdete kurzy na jakékoliv hudební nástroje, můžete si vybrat cokoli. Rád bych pokračoval, s bicími mám před sebou ještě dost práce, ale bojuju s časem. Plány by byly velké, uvidíme.
Jakou hudbu posloucháte nejraději?
Jsem docela úzce zaměřený, už od dětství. Na rockovou muziku, k tomu trocha českého folku. Popový mainstream fakt nemusím. Poslední dobou se čím dál častěji vracím do historie a poslouchám věci, které jsem poslouchal v 70. a 80. letech. U nás byl vždycky velký potenciál muzikantů a kapel. Poslouchám i český rock, mám rád kapelu Divokej Bill nebo Lucie. Tyhle kapely poslouchám celou dobu jejich existence, ty se mnou stárnou.
Co pro vás hudba znamená…
Osvobození, uvolnění, čistá radost. Hudba je nejen nádherný koníček, ale má řadu dalších přidaných hodnot. Získáte přehled, určitou životní harmonii, klid v duši, ale na druhou stranu energii. Ten oheň, který muzika dokáže zažehnout, stojí za tu dřinu. Syn je ještě malý, je mu šest a občas už si bouchne na bicí. Kytara je na něj zatím velká, ale bicí už zvládá, krásně se na nich dá vybít přebytečná energie, ale i cvičit rytmus, koordinaci. Za pár let ho povedu systematicky, doufám, že se mi podaří předat mu ten krásný pocit, tu radost a uvolnění.
