Dokumentární film Jednotka intenzivního života, který natočila režisérka Adéla Komrzý s lékaři Kliniky paliativní péče VFN a 1. LF UK Kateřinou Rusinovou a Ondřejem Kopeckým, získal zvláštní cenu na 55. ročníku MFF v Karlových Varech. Autorky jsme se zeptali, jak se k tématu paliativní péče dostala a jak se jí v naší nemocnici natáčelo.
„K tématu jsem se dostávala dlouho. Vedla mě k němu osobní zkušenost, kdy můj blízký člověk odcházel před lety v nemocnici a odnesla jsem si z toho velmi negativní zážitek,“ vysvětluje cestu ke vzniku dokumentárního filmu o paliativní péči Adéla Komrzý a pokračuje: „Zkrátka jsme nikdo netušil, že je situace natolik vážná, a nadále jsme setrvávali v naději, že se trajektorie nemoci změní, ale ‚náš‘ pacient náhle zemřel. Nikdo jsme neměli čas se na jeho odchod připravit. Začala jsem pátrat po tom, jak je možné, že odchod pacienta v 21. století je možné prožít takto nedůstojně. Ještě k tomu, když v nemocnicích odchází kolem 70 % společnosti, aniž si to přála. Bohužel se mi potvrdilo, že negativní zkušenost mají téměř všichni v mém okolí, a nedostatečnou komunikaci o závěru života v nemocnicích mi potvrdily i mnohé studie. Když jsem se chtěla vrhnout do filmu, který by byl kritikou systému, tak mi do cesty díky Martinovi Loučkovi (zakladatel Centra paliativní péče) vstoupili dva lékaři z KARIM VFN: Ondřej Kopecký a Kateřina Rusinová, s tím, že zrovna zakládají paliativní tým. Obsah tohoto oboru se mi začínal díky nim rozkrývat a pochopila jsem, že lze udělat film, který přinese pozitivní příklad komunikace s pacienty a jejich rodinami, kterým do života vstoupí těžká nemoc. A také že se na jejich práci dá demonstrovat ‚změna paradigmatu‘: přemýšlení o umírání v tom smyslu, že i závěr života je stále kus života. Smrt je určitým bodem, o kterém nic nevíme, ale i když na nemoc už neexistuje žádná léčba, tak že tu je stále člověk se svými potřebami, které lze naplnit. Díky tomuto nahlédnutí náš film cítím jako oslavu života.“
Co vás nejvíc zaujalo, a naopak zaskočilo při bližším proniknutí do paliativní péče?
„Zaskočilo mě, že jsou principy paliativní medicíny tak ‚mladé‘, a že někoho mohou dokonce i pobuřovat, s čímž jsme se setkávali. Technický i technologický vývoj medicíny přináší řadu náročných témat, etických dilemat, někdy komplikuje i samotný odchod ze života, kdy je nutné učinit fatální rozhodnutí a rozvahu… Jako by komunikace v trojúhelníku pacient – lékař – rodina s pokrokem nedržela krok, přičemž je často určujícím klíčem k dalším postupům v péči o pacienta. A právě komunikace je hlavním pracovním nástrojem paliatrů a to mě fascinuje. Stejně jako má chirurg skalpel, paliatr se učí zacházet s komunikačními dovednostmi. Že se něco takového dá naučit, toho jsem byla svědkem, když do nemocnice přišli herci (David Novotný, Martin Hoffmann…) hrající pacienty a lékaři se učili dobře zpracovat emoce a sdělit nepříznivou zprávu tak, aby pacient dobře slyšel informace a mohl se na jejich základě svobodně a dobře rozhodnout. Je to jakýsi trénink, protože sdělit nepříznivou zprávu tak, aby informace pacienta nehodila do černé díry, ale aby ji zpracoval, to chce buď přirozený dar, nebo se takovou dovednost zkrátka naučit. Myslím, že vedle specializované péče má paliativní medicína svůj prostor a základním oborům nekonkuruje, ale naopak je doplňuje.“
Jak se vám u nás v nemocnici téměř tři roky pracovalo?
„Práce v nemocnici nebyla jednoduchá. Dostali jsme sice povolení k natáčení od pana ředitele, což bylo velkorysé gesto a velmi si vážím jeho důvěry, ale to byl pouze začátek. Chodili jsme totiž s lékaři, kteří fungují převážně konziliárně, po nemocnici a jejích odděleních a často jsme se někde ocitli s kamerou poprvé, aniž jsme měli možnost se předem představit. Zpětně úplně rozumím poměrně častému odmítnutí naší práce, chápala jsem to jako ochranu pacientů a plně jsem rozhodnutí k nenatáčení ze strany lékařů a personálu respektovala. Díky prolukám, kdy jsme čekali na ‚naše‘ lékaře, jsme měli čas nahlédnout prostory nemocnice a její atmosféru, kterou jsme se snažili filmem zprostředkovat. Čas v nemocnici běží úplně jinak než venku. Klade se zde větší pozornost na velký detail. Zároveň mám z práce v nemocnici i krásnou zkušenost. A sice na odděleních, kde nás personál vzal ‚na milost‘ a my mohli být s kamerou svědky velmi náročné, a zároveň smysluplné práce – péče o člověka. Moc si toho vážím a děkuji všem, které jsme během natáčení potkali, za důvěru.“
Foto Alžběta Jungrová
