Do kurzu stepu pro začátečníky ji se sestrou bez diskuse přihlásila maminka těsně před maturitou. Z prvního oťukávání se stala životní láska, která ji naprosto pohltila. Step přednostce Oční kliniky VFN a 1. LF UK prof. MUDr. Jarmile Heissigerové, Ph.D., MBA, přinesl mimo jiné životního partnera, 6 titulů mistryně republiky a opakovanou účast na mistrovství světa.
Pohyb přišel právě včas
„Celé dětství jsem se věnovala ‚sedavým‘ koníčkům. Asi osmnáct let jsem hrála koncertně na kytaru, navíc mě rodiče už v pěti letech přihlásili do Kühnova dětského pěveckého sboru. V něm jsem postupně procházela jednotlivými odděleními až do koncertního, se kterým jsem řadu let jezdila po světě a vystupovala, natáčeli jsme desky, působili v operách a při různých natáčeních. Bylo to fantastické období, mám spousty vzpomínek a zážitků, ale cítila jsem, že se potřebuji rozhýbat,“ vzpomíná na období před několika desítkami let paní profesorka. „Těsně před maturitou šla moje máma na třídní schůzky v gymnáziu na Korunní a tam viděla na vývěsce oznámení: Výuka stepu pro začátečníky. Protože v hluboké minulosti sama stepovala a tvrdila, že to bylo to nejlepší, co v životě dělala, zavelela: Povinně obě se sestrou musíme jít na kurz a teprve po půl roce můžeme říct, že to není ono, že to nechceme dělat… Normálně nás donutila,“ směje se a dodává: „Mně to vůbec nevadilo, už jsem cítila, že potřebuji pohyb. Byly to opravdu primitivní začátky, ale mně se okamžitě stepování propojilo s muzikou. Já ho vnímám především rytmicky – od kolen dolů je stepař bubeník, který doprovází hudbu nebo ji sám úplně nově vytváří. Znala jsem celou řadu lidí, kteří jen bubnovali: stáli na malé podložce, nikam se nepohybovali, nedoprovázeli se pohybem a pouze tvořili rytmus. A to mě na stepu od začátku fascinovalo.“
Nejvíc jsem se naučila na soustředěních
„Po úvodním kurzu jsem se hned přihlásila na týdenní soustředění, které vedla tehdy velmi významná stepařská osobnost – Radek Balaš st. z Brna. A tam mě definitivně step chytil za srdce. Navíc jsem se tu seznámila s dalšími stepaři, ti mi doporučili další soustředění… Tak jsem se posouvala… Ale hlavně jsem rytmem stepu žila, neustále mi zněly v hlavě nové a nové kombinace rytmů, které jsem začala skládat do choreografií. To mi od začátku dobře šlo a celá řada mých vlastních choreografií buď v podání mém, nebo mých žáků získala ocenění.“
Závratná rychlost vzestupu
„Začala jsem téměř v osmnácti a už za rok a půl jsem byla třetí na mistrovství republiky. Naprosto mě to pohltilo! Ustával zpěv a víc a víc jsem tíhla k pohybu… Kytara mi zůstala ještě dlouho, ale spíš pro zábavu. Ve druháku na medicíně jsem zároveň sama vyučovala v několika kurzech stepu a sama jsem se učila stepovat. Týdně asi deset hodin stepu! K tomu studium medicíny. Nadšení a zápal pro stepování mi dodávaly energii a všechno jsem zvládala. Měla jsem štěstí na řadu vynikajících stepařských osobností, v 90. letech jsem shodou šťastných náhod pracovala se všemi předními stepaři své doby. V roce 1989 navíc začali do Česka jezdit zahraniční lektoři a já se od nich mohla učit.“
Prostepovali jsme se do manželství
„S manželem jsme se, jak jinak, poznali při stepu. On se k němu dostal přes společenský tanec – začínal pohybem a změnil se v bubeníka. Chodili jsme oba do kurzu ke Zdeňku Pileckému, vedl tehdy kurzy pro veřejnost ve Státní opeře Praha. Ten mi dal vůbec nejvíc. Postupně jsem si začínala dělat vlastní choreografie, vedla jsem několik klubů, v jednom z nich učil Frank Towen, který bohužel zemřel těsně předtím, než jsem do stepu spadla plnýma nohama. Ale tančila u něj moje maminka. Zůstala jsem v tanečním klubu Zdeňka Pileckého, tam jsme tančili 4 až 5 dní v týdnu. K tomu balet, akrobacie, swing… To už jsem dostudovala. S tehdy budoucím manželem jsme si udělali sami několik sólíček, účastnili se soutěží, někdy byl první on, jindy já. Stali jsme se zakládajícími členy taneční skupiny Zig-Zag Zdeňka Pileckého, která funguje dodnes a neuvěřitelně se rozrostla a věnuje se především swingu.“
Úspěchy? Nejvíc si vážím toho po deseti letech…
„V roce 1997 jsem vyhrála mistrovství republiky v sólech. Potom jsme si s pěti přáteli z celé republiky na jednom letním soustředění v Klášterci nad Ohří založili skupinu IQ6, kde stepovali i mistr světa Pavel Hrubec a jeho dvojče Petr (spolu opakovaně mistři republiky), a s nimi jsme vyhráli dvě mistrovství – Čech i Slovenska − a také jsme se zúčastnili mistrovství světa v roce 1996, kde jsme byli sedmí. Mezitím nám s manželem Zdeněk Pilecký postavil několik duet a s nimi jsme vyhráli tři mistrovství (1998, 1999, 2002) a zúčastnili jsme se i mistrovství světa 1998 – to jsme nevyhráli 😊. Nejvíc si cením vítězství v tanečním poháru, kterého jsem se účastnila těsně po svatbě v roce 2006. Byla jsem totiž o deset let starší tanečnice než všechny ostatní závodnice. O rok později jsem měla první dítě, pak druhé, třetí… Nastala trochu odmlka, přesto jsem odbíhala učit v kurzech. V roce 2013, 2014, 2015 jsme s manželem ještě trochu vystupovali, ale po nástupu do funkce v roce 2016 už na intenzivní tréninky a vystupování nezbyl čas.
Učíme: dlouho po základních školách, teď doma v malém tanečním studiu
Jsme dvoukariérové manželství, muž je dopravní inženýr, ale láska ke stepu je společná a trvalá. Dlouho jsme oba učili v kurzech po základních školách, třeba v Sázavské, a na víkendových a letních soustředěních různých tanečních škol, až jsme si otevřeli malé taneční studio doma. To je ideální. Všechny naše děti zkoušejí stepové krůčky od tří let, nejstarší syn (14) nedávno řekl, že stačilo, oba mladší (10 a 12) chodí dál… Mám pocit, že zvlášť dceru to hodně baví. Vzhledem k pandemii byly nyní kurzy na rok zrušeny a ona si zkouší stále stepařské kroky – hlavně v kuchyni při vaření.
Co si ve stepu člověk najde?
Člověk odstepuje a je šťastný… Někdy se cítím před tréninkem úplně vyčerpaná, zdá se mi, že to nemohu zvládnout, a pak začnu a jsem nadšená. Step je nádherný v tom, že lze dělat tak, jak vám to vyhovuje. Jen velmi lehounce, žádný namáhavý pohyb, jen hra s muzikou, ani se nezadýcháte. Pak si můžete udělat trénink, že z vás po deseti minutách stříká pot a máte velkou aerobní zátěž. Spojení pohybu, hudby a rytmu je fascinující. I po všech těch letech.
