Malovat začal na střední škole, pamatuje si, jak mu kamarád dal tehdy k Vánocům koh-i-noor tužku. Potřebuje čas, správnou náladu, často si vyfotí scenérii, která ho zaujme, a pak ji kreslí. Když je čas. V květnu měli s kolegy ze 4. interny premiéru ‒ vystavovali své kresby a fotografie ve Faustově domě. Výstava s podtitulem Nejsme lidské zdroje se může pochlubit ohlasem u návštěvníků. Seznamte se: MUDr. Pavel Hrabák, gastroenterolog, otec tří dětí, malíř a hudebník.
Jdete v rodinných šlépějích?
Můj prapradědeček byl umělecký řezbář, podílel se na obnově vnitřní výzdoby chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře. Ve skanzenu v Přerově nad Labem dosud vystavují jeho „Českou chalupu“, místnost vytvořenou pro Jubilejní zemskou výstavu v roce 1891. Dědeček z maminčiny strany byl písmomalíř, vedl obecní kroniku. Ale takové příbuzné najdeme všichni. V tomto smyslu se myslím nijak nevymykám průměru. To samé lze říct i o mém malování.
Neuvažoval jste, že byste se malbě věnoval profesionálně?
V žádném případě, úroveň mé tvorby se naprosto nemůže měřit s profesionály. Nemyslím si ani, že mám natolik originální výtvarné myšlení, abych nějak významně oslovil veřejnost. Kreslení a malba je pro mě koníčkem, tedy i tematicky se věnuji věcem, která mi přináší radost. Maluji rád přírodu, krajinu. Malování je činností, která je do jisté míry protipólem mé profesi. V práci jsem v kontaktu s mnoha lidmi, neustále komunikuji, pracujeme všichni v prostředí, které je hlavně funkční, nemá prakticky žádné estetické kvality. Pracujeme v uzavřených prostorách, ve stresu, musíme se rychle rozhodovat. Možná i proto je pro mě příroda a volný prostor inspirací a uvolněním. Zamiloval jsem si akryl, který ve srovnání s olejem nevyžaduje zdlouhavé přípravy a technickou zdatnost. Rád kreslím i uhlem, kterým lze navzdory jeho zdánlivé jednoduchosti dosáhnout úžasných efektů.
Zažil jste premiéru: vaše výstava s názvem Nejsme lidské zdroje ve Faustově domě zaujala. Co jste chtěli návštěvníkům sdělit?
Známe se s kolegy roky, věděli jsme o sobě, doktorka Valinová je moje spolužačka z vysoké, fotograf Pavel Jerman dlouholetý kamarád, s doktorem Hlušičkou jsme dlouholetí kolegové. Zjistili jsme, že máme všichni čtyři společného koníčka, a dokázali jsme se domluvit. To považuji za nejpodstatnější. Výstavu a její vernisáž chápeme hlavně jako příležitost k setkání. Koneckonců i názvem naší umělecké skupiny „4. cenová skupina“ neodkazujeme jen na naše pracoviště, dáváme jím najevo, že naše ambice nejsou ani tak umělecké, jako společenské. Titulem výstavy „Nejsme lidské zdroje“ jsme chtěli dát najevo, že každý člověk má i mimopracovní rozměr. To je něco, co se v dnešní hektické, na efektivitu zaměřené době trochu ztrácí. Právě amatérské umění, které optikou racionální, na zisk zaměřené společnosti nedává žádný smysl, je podle mě dobrou ukázkou lidské mnohovrstevnatosti. Stále méně o sobě navzájem víme, stále méně se lidsky poznáváme. Naše výstava by měla být jistým osobním odhalením, inspirací a výzvou: pojďte s tím něco dělat, sejít se, přemýšlet o sobě navzájem. Jsem moc rád, že vedení naší IV. interní kliniky tuto myšlenku podpořilo. Mám pocit, že nás výstava ještě víc stmelila.
Za mě je ovšem výstava i způsobem, jak se ohlédnout za určitým životním obdobím, utřídit témata, která rezonovala v jednotlivých obrazech, a vnitřně si v sobě dané téma uzavřít. Navíc mě zajímala zpětná vazba, jestli moje práce obstojí před veřejností. Za každou reakci, především negativní, jsem rád. Názory ostatních jsou velice cenné a nesmírně si vážím toho, když kdokoli věnuje svůj čas tomu, aby jej strávil s naší tvorbou.
Co byste chtěl, aby si návštěvníci výstavy odnesli za pocity?
Budu rád, když ty pocity budou pozitivní😊 Rád bych, aby lidé pochopili, že taková výstava pro nás je naprosté vybočení z komfortní zóny. V zaměstnání vystupujeme profesionálně a je osvobozující tuto profesionální fasádu trochu rozbít. Právě proto, že nejsme pouze lidské zdroje. V dnešní době, kdy se hovoří o dehumanizaci medicíny, chceme ukázat, že by to měl být stále člověk, který stojí v centru našeho snažení. Zároveň se někdy trochu zapomíná, že nejen pacient, ale i zdravotník je lidská bytost, nikoli lidský zdroj. Koneckonců dobrou medicínu lze dělat jen v případě, kdy ji zakládáme na vztahu k pacientům, ale i kolegům. Taková práce vyžaduje empatii, pochopení, vzájemné porozumění. To je asi základní motiv naší společné výstavy.
Co pro vás umění znamená?
Umění je způsob, jak vyjádřit přístup k světu, nevidět jen užitek, ale vnitřní přesah, krásu. Zachytit okamžik, který má smysl a zaslouží si sdílení. Tak bychom měli přistupovat k životu, nejen ho konzumovat, ale sdílet ho s ostatními lidmi.
Jaké máte plány?
Vzhledem k rozrůstající se rodině a finalizaci postgraduálního studia mi nyní na malování nezbývá prakticky žádný čas. Věřím, že nejsme jediní ve VFN , kteří se občas výtvarně realizují, a třeba se dočkáme výhledově dalšího ročníku takové výstavy.
