Pro přibližně stovku dobrovolníků, kteří více či méně pravidelně docházejí do naší nemocnice za pacienty, je pomáhat přirozené. Věnují vlastní volný čas, energii, empatii k tomu, aby udělali radost lidem, kteří jsou nemocní, často osamělí, mají strach z budoucnosti… Jaké byly cesty k dobrovolnictví některých z nich?
„Neváhejte a běžte do toho. Někdy je to těžké, ale většinou uvidíte tu radost v očích, klid a pohodu, které nastoupí ve vaší přítomnosti. Dát dárek nebo peníze je super, ale pohladit dětskou hlavičku, cítit malou ruku ve své dlani, číst si společně knížku, je k nezaplacení. Není to fráze, je to fakt,“ konstatuje Petra Černá, která z Chomutova dojíždí jednou za dva týdny s fenkou Simbou na Foniatrickou kliniku 1. LF UK a VFN.
Jak jste se dostala k dobrovolnictví a ke canisterapii?
Určité formě dobrovolnictví – výcviku záchranných psů a vedení psí školičky pro veřejnost – se věnuji už skoro 20 let. V rámci této činnosti se svými psy navštěvuji základní a mateřské školy a také domov seniorů. Práce s dětmi mě moc baví, učím je, jak se ke psům chovat, jak o ně pečovat, co mají rádi a co jim naopak nikdy nedělat. S klienty domova seniorů si ráda povídám o jejich životě, o zvířatech, které sami měli, o jejich rodinách a také o tom, co moji psi dělají, a ukazuji jim, co umí. Psi instinktivně tuší, kdo o ně má zájem a kdo ne, ale i s takovým člověkem se snaží navázat kontakt. A je úžasné vidět v očích klientů ty jiskřičky zájmu. Celou tuto činnost jsem se nakonec rozhodla „posvětit“ složením canisterapeutických zkoušek.
Proč naše nemocnice? Chomutov je poměrně daleko…
O tom, že VFN hledá canisterapeuta, jsem se dozvěděla od vedení spolku Tam, kde zvířata pomáhají, kterého jsem členkou. V podstatě jsem ani moc dlouho neváhala a rozhodla jsem se, že do Prahy budu jezdit. Jednou za dva týdny navštěvuji pacienty lůžkového oddělení foniatrické kliniky. Proč právě tam? To je jednoduché – prostě tam potřebovali nového canisterapeuta a mě práce s dětmi moc baví.
Co vám dobrovolnictví dává?
Po každé návštěvě u klientů mám pocit dobře odvedené smysluplné „práce“. Nesmírně mě těší vidět spokojené děti, které si s mojí fenkou holandského ovčáka Simbou hrají, mazlí se s ní a pečují o ni. Mám radost, že jim děláme radost, zpříjemníme jim náročné situace, kdy jsou v nemocnici, bez rodičů, nemocní… Pomůžeme jim aspoň na chvilku zapomenout na bolest, smutek a trápení. A to má smysl.
Do VFN se Roman Bražina dostal v roce 2021 se třetím stupněm rakoviny tlustého střeva. Absolvoval úspěšně onkologickou léčbu. „Měl jsem obrovské štěstí, ve VFN se o mě postarali. A já to teď vracím. To je přece normální,“ konstatuje.
Bylo to v roce 2021, za covidu. Nejdřív jsem začal dobrovolníkům kupovat materiál na tvořivé dílny jako poděkování za péči, kterou mi nemocnice věnovala. Velice brzy se připojila manželka Lenka a dcera Lara. Z dobrovolnictví ve VFN jsme si udělali rodinnou akci. Aspoň málem přispíváme, pomáhat je přece přirozené. Mám zkušenost ze svého okolí, že rozhodnutí pomoci se spouští nějakou negativní událostí. Často po dramatickém, vážném osobním prožitku se v člověku něco hne a rozhodne se to vracet. To potvrzuje i koordinátorka dobrovolníků VFN Ilona Kyršová: „Obvykle lidé, kteří přijdou bez motivu, bez představy a zájmu jen s myšlenkou: já se chci stát dobrovolníkem, nevydrží. Nemyslí to vážně, chtějí si cosi dokázat. Být lepšími. A to podle mých zkušeností nefunguje. Je potřeba dobrovolnictví skutečně promyslet, říct si své priority, motivaci, důvody. Zamyslet se, proč vlastně chci být dobrovolníkem a upřímně si odpovědět.“
Dobrovolnictví je součástí našeho rodinného volného času
Jezdíme do nemocnice už čtvrtý rok. Máme štěstí, že podnikáme a můžeme si čas organizovat, proto se účastníme tvořivých dílen dvakrát ročně (Velikonoce, Vánoce). Mě mrzí, že nemáme čas se věnovat tomu pravému dobrovolnictví u lůžka, dodává Lenka. Byli jsme dvakrát na geriatrii, Lara pacientům hrála na ukulele. Spíše se účastníme větších akcí jako je charitativní jarmark, tvořivé dílny nebo akce pořádané nemocnicí, kde můžeme pomoci s programem. Pravidelně, jako někteří dobrovolníci, k lůžkům nechodíme.
Roman: Já jsem se naštěstí uzdravil a stoprocentně se vrátil k práci, tudíž s dobrovolníky udržujeme aspoň občasný kontakt. Máme radost, že při setkáních vidíme stejné tváře, lidi, kteří chodí pravidelně, ale i nové členy, což je moc fajn. Je vidět, že stále přibývá lidí, kteří vidí v pomoci smysl, mají motivaci udělat něco pro druhé. Chodí hodně mladých lidí, to je dobrá zpráva.
Dcera začíná s vlastní aktivitou
Myslíme, že díky zapojení celé rodiny, bude dceři už vždycky připadat normální pomáhat. Pomoc si vzala za svou. Nedávno přišla sama s nápadem, že půjdeme jako rodina do zvířecího útulku. Měli jsme radost a pochopitelně se k ní přidáme.
