Květnové svátky vycházejí báječně, skoro všichni si bereme nějaké páteční volno, jsou to takové skoro prázdniny. Tak jsem toho využil a píšu úvodník takzvaně volnočasový. Kromě toho je květen, kdy se, jak známo, jezdí do práce na kole. Já teda do práce na kole nejezdím, protože chodím celoročně pěšky, těch dva a půl kiláku tam a dva a půl zpátky mi přijde na kolo málo, kdežto pěšky to je tak akorát. Ale kolu jsem chtěl dopřát zážitek, tak jsem se vypravil do Roubaix. Koho cyklistika zajímá, ten ví. A koho ne, ten se teď dozví, že to je naprosto legendární závod na silničních kolech po severovýchodní Francii, který se jezdí od roku 1896 a kde velká část závodu vede po hodně hrubých dlažebních kostkách, jako jsou třeba tyhle (pro vážné zájemce dodávám, že fotka je z Camphin-en-Pévéle):
Pointa toho textu ale není ta, že jsme měli neskutečnou kliku na počasí a žádný defekt, což je obojí vlastně zázrak, ale v mimocyklistických zážitcích ze severovýchodní Francie. A ty jsou, viděno očima Čecha, pozoruhodné.
Začít musím schopnostmi Francouzů mluvit cizím jazykem. Ta je obecně považovaná za nulovou. My tady pořád lamentujeme, že málo Čechů mluví anglicky, ale podle mě úplně zbytečně. Francouzi, v souladu s očekáváním, fakt prostě anglicky nemluví. Jako ale vůbec. Ani v hotelu, ani v obchodě, ani staří, ani mladí. Já do Francie nejezdím často, ale naivně jsem si myslel, že třeba mladá generace to má jinak než ta poválečná. Že to jsou staré, dávno překonané předsudky. Ani náhodou. Přitom ve Francii je angličtina povinná už na prvním stupni základky a potom samozřejmě i dál, jako u nás. Tak nevím, možná jim přijde ponižující mluvit jazykem národa, který neumí vařit, nebo se stydí, nebo co. Přitom Valoni, francouzsky mluvící Belgičani, žijící pár kilometrů na východ, se alespoň snaží, ale čistokrevní Francouzi ne. V každém případě jsme proti nim v průměru o hodně lepší, jednoznačně.
Další zajímavé téma je, jak to tam vlastně vypadá. Začnu samotným Roubaix. To město je jednoduše hnusné. Pro představu, jestli znáte tramvajovou zastávku Lipanská na Žižkově, tak to je zhruba centrum Roubaix. Po setmění nechcete jít ven, věřte mi. Pocit bezpečí tady v Praze, a v Česku obecně, je o světelné roky vyšší než tam. Z různých důvodů, to asi nechci rozebírat, ale reálně to tak je. Toho tuzemského bezpečí bychom si měli víc vážit, připadá nám samozřejmé, ale není. Okolí města, kde se jede závod a kde jsou ty legendární dlážděné úseky, vypadá jako na té fotce. Něco jako okolí Čelákovic, plus minus, takže žádná hitparáda. A teda absolutní minimum snahy o přilákání turistů. Já si projetím té trasy splnil celoživotní sen, přitom celou cestu jsme byli úplně sami (v sobotu, s modrým nebem a osmnácti nad nulou!). Kromě toho trasa není vůbec značená, ani kousek. Prostě jim je to fuk. Zvláštní.
Takže jsem se vrátil absolutně optimisticky naladěn. Po úžasném cyklistickém zážitku, ale do krásné, bezpečné země, kde se máme mnohem líp, než jak to podle toho našeho věčného skuhrání vypadá. Neměnil bych ani na vteřinu…
prof. MUDr. David Feltl, Ph.D., MBA
