U příležitosti Mezinárodního dne sester, který připadá na 12. května, představujeme příběh sestry Stanislavy Šebkové. Do VFN nastoupila v roce 1967 a s dětskou medicínou zůstala spojená po celý profesní život. Aktivní zůstala ještě 17 let po odchodu do důchodu.
Když se Stanislava Šebková rozhodovala o své profesní cestě, měla podle vlastních slov jasno. „Od malička jsem měla pozitivní vztah k dětem, tím pádem tato volba pro mě byla jasná. Moje rodina vždy říkala, že už při narození jsem měla na čele červený kříž,“ vzpomíná.
Po maturitě na Střední zdravotnické škole v Praze ve Školské ulici nastoupila 1. srpna 1967 na oddělení první dětské kliniky na Karlově, která tehdy stála v místě dnešního Nuselského mostu. Když kliniku v roce 1970 zbourali, krátce působila v Motole. Dojíždění ze Žižkova však bylo náročné, a tak se po třech měsících vrátila na současnou kliniku na Karlově. Jako dětská sestra pracovala v třísměnném provozu a vzhledem k nedostatku personálu prošla postupně všemi odděleními.
Za téměř šest desetiletí zažila zásadní proměnu zdravotnictví i práce dětské sestry. Zmiňuje technické vybavení, změny uniforem, pracovní dobu i přístup rodičů k hospitalizovaným dětem. „První infuzní pumpu jsem poznala až po dvaceti letech práce. Kurz na počítači jsem absolvovala téměř v důchodu,“ popisuje. Zažila také dobu, kdy sestry nosily čepce, i přechod z třísměnného na dvousměnný provoz. Výrazně se podle ní změnila také přítomnost rodičů u dětí. Z dvouhodinových návštěv dvakrát týdně se stal celodenní pobyt rodičů u dítěte. Profesně ji nejvíc formovali lidé, se kterými pracovala.
Důchod? Ani náhodou
Ani odchod do důchodu pro ni neznamenal konec práce. Sama popisuje, že rozhodl jeden nenápadný moment na schodech. „Při odchodu do důchodu jsem potkala paní profesorku Doležalovou. Zeptala se mě, jestli bych jí nemohla pomoct v ambulanci na pár týdnů. Nakonec těch týdnů bylo přesně 900. Sedmnáct dalších důchodových let.“ V revmatologické ambulanci pak působila až do loňského podzimu. Současně se věnovala také projektům a lektorské činnosti. Práce na projektech jí podle jejích slov přinesla nové zkušenosti, certifikáty i první přednášku na kongresu v Třeboni. „Za těch sedmnáct let práce na projektech a v ambulanci jsem si v týmu nikdy nepřipadala jako důchodce na odpis. Ba naopak,“ říká.
Osobnost s velkým citem pro práci s dětmi
Podobně ji vnímají i její kolegové. Pro většinu z nich je jednoduše „Stáňa“. Popisují ji jako výraznou osobnost, která je s pracovištěm pevně spojená. „Stáňa, ač vzrůstem malá, svým projevem velmi výrazná, myšleno v tom nejlepším. Je to taková malá, velká sestra,“ zaznělo od jedné z jejích kolegyň. Další ji charakterizují jako člověka, „za kterým zajdete pro radu, když už nikdo jiný neví“. Hlavně oceňují její optimismus, humor, stálý úsměv i schopnost být přítomná tam, kde je potřeba. „Na Stáňu se nedá zapomenout. Navíc je zdrojem zábavných historek z dob minulých,“ dodávají její spolupracovnice.
Vzpomínku, která dobře vystihuje její cit pro práci s dětmi, přidává také doc. MUDr. Jozef Hoza, CSc., emeritní přednosta Kliniky pediatrie a dědičných poruch metabolismu 1. LF UK a VFN, s nímž paní Šebková dlouhá léta spolupracovala. „Jednou jsem na ambulanci potřeboval dítěti změřit krevní tlak a ujala se toho sestra Stánička. Za chvíli se vrátila a oznámila: Tak ten tláček má Evička… Nad slovem tláček jsem se pozastavil a zeptal se, odkud se vzalo. Stáňa mi vysvětlila, že se Evička měření bála, a tak jí řekla, že jí změří jen tláček. Malá pacientka se uklidnila a hned spolupracovala,“ popisuje doc. Hoza. „Byl to jednoduchý, ale přesný příklad jejího přístupu k dětem,“ dodává.
Na závěr by paní Šebková chtěla popřát všem, kteří pracují ve zdravotnictví, takový kolektiv, jaký měla možnost mít kolem sebe ona sama. „Za to všem velké díky,“ říká. Za VFN se k tomuto poděkování připojujeme a děkujeme jí za dlouholetou práci, zkušenosti i lidský přístup, které po desetiletí věnovala malým pacientům a předávala svým kolegům.
