Dlouhé hodiny v sanitce, lety přes oceán, nečekané komplikace i pacienti, kteří při pohledu na české zdravotníky neskrývají dojetí. Repatriace nemocných a zraněných lidí ze zahraničí jsou mnohem víc než jen převozem domů. Pro záchranáře VFN představují náročnou práci, při níž musí být připraveni téměř na všechno.
Cesta domů, která není samozřejmostí
Úraz na lyžích v Alpách, infarkt během pracovní cesty nebo vážné zdravotní komplikace na dovolené v exotické destinaci. Situace, které mohou během okamžiku proměnit pobyt v zahraničí v boj o zdraví. Jakmile zdravotní stav pacienta dovolí cestovat, nebo není možné poskytnout péči v místě, přichází na řadu jeho návrat do České republiky. A právě tehdy nastupují zdravotníci zajišťující repatriace.
Repatriací se rozumí návrat zraněného nebo vážně nemocného člověka ze zahraničí do vlasti, ať už pozemní sanitkou, běžnou leteckou linkou, nebo speciálním zdravotnickým letadlem. Samotné slovo „převoz“ však zdaleka nevystihuje vše, co taková cesta obnáší.
Repatriace VFN organizačně zajišťuje odbor dopravy na žádost především komerčních pojišťoven. Stabilizované pacienty, kteří nepotřebují průběžnou léčbu, mohou převážet řidiči zdravotnické dopravní služby. Pokud je ale nutné sledovat životní funkce, podávat léky či infuze nebo být připraven na náhlé zhoršení zdravotního stavu, připojuje se k transportu zdravotnický záchranář. Nejnáročnější případy pak vyžadují doprovod lékaře.
Malý prostor, velká odpovědnost
Záchranáři VFN mají zkušenosti z přednemocniční péče, kde jsou zvyklí pracovat samostatně a rychle se rozhodovat. Repatriace však přinášejí zcela jiné podmínky. Zatímco při běžném výjezdu záchranné služby je pacient zpravidla během krátké doby předán nemocnici, při repatriaci zůstává v péči záchranáře mnoho hodin, někdy i několik dní.
„V sanitce máte velmi omezený prostor a musíte zajistit nejen akutní zdravotní péči, ale i všechny ošetřovatelské úkony. Na oddělení intenzivní péče máte kolem sebe personál a přístup k pacientovi ze všech stran. V sanitce je lůžko úzké, přístup omezený a většinu věcí musíte zvládnout sami,“ popisuje zdravotnický záchranář záchranného týmu II. interní kliniky kardiologie a angiologie 1. LF UK a VFN Mgr. Alan Mejstřík, DiS.
Záchranáři během cesty sledují životní funkce, podávají léky, řeší bolest, zajišťují infuzní terapii a pečují o pacienty s omezenou pohyblivostí. Součástí jejich práce je také péče o rány, katetry či drény, prevence proleženin i zajištění výživy a pomoc při vyprazdňování. To vše v podmínkách, které mají do komfortu nemocničního pokoje daleko.
Ještě náročnější je situace při leteckém transportu. Pokud se pacientův stav během letu náhle zhorší, není možné jednoduše přivolat pomoc.
„Když jste v sanitce, můžete v krajním případě zavolat místní záchrannou službu nebo zamířit do nejbližší nemocnice. Ale pokud letíte několik hodin přes oceán, musíte si poradit sami. Pomoc může být vzdálená celé hodiny,“ upozorňuje Alan Mejstřík.
Od evropských hor až po peruánskou Limu
Nejčastěji míří záchranáři do evropských zemí, například do Rakouska, Itálie, Chorvatska, Francie nebo Španělska. Skladba pacientů se částečně mění podle ročního období. V zimě přibývají úrazy lyžařů, v teplejších měsících například nehody motocyklistů. Významnou skupinu tvoří také profesionální řidiči kamionů, u nichž záchranáři řeší například infarkty nebo cévní mozkové příhody.
Některé cesty však vedou mnohem dál. Například do Tuniska či Egypta. Jednou z nejvzdálenějších destinací, odkud záchranáři VFN pacienta repatriovali, byla peruánská Lima. Český cyklista tam utrpěl vážné zranění poté, co mu při sjezdu z hor vběhl do cesty pes. Celá repatriace trvala 72 hodin, z toho 26 hodin strávili záchranáři nepřetržitě s pacientem.
Taková repatriace přitom neznamená pouze dlouhý let. Pacienta je nutné převézt ze zahraniční nemocnice na letiště, zajistit jeho přepravu letadlem, případné přestupy a po příletu pokračovat sanitkou až do cílového zdravotnického zařízení.
„Lidé si někdy představují, že létáme do zajímavých destinací a máme možnost se tam podívat. Jenže realita bývá úplně jiná. Přiletíte pozdě večer, přespíte pár hodin a brzy ráno už zase odlétáte s pacientem. Někdy se v hotelu nestihnete ani najíst,“ přibližuje Mejstřík méně romantickou stránku své práce.
„V letadle navíc svítíte jako maják. Když se někomu něco stane, posádka jde hned za vámi. Opakovaně jsem tak řešil vážné zdravotní komplikace ostatních cestujících, včetně selhání životních funkcí. V takových situacích se také podílíme na rozhodování, zda je nutné nouzově přistát, nebo lze pokračovat v letu,“ říká další člen záchranného týmu Mgr. Ján Hirjak.
Nejtěžší bývá to, co se nedá naplánovat
Samotnému transportu předchází důkladná příprava. Záchranáři potřebují znát aktuální zdravotní stav pacienta, jeho pohyblivost, potřebnou medikaci i případná rizika. Získávání spolehlivých informací ale někdy představuje první komplikaci.
„Stává se, že podle předaných informací je pacient v relativně dobrém stavu, ale pak zjistíme, že leží na jednotce intenzivní péče a má kolem sebe několik infuzních pump. Proto se snažíme jeho stav co nejlépe ověřit, někdy i přímým kontaktem s pacientem nebo jeho rodinou,“ vysvětluje Alan Mejstřík.
Základem zdravotnického vybavení, které si záchranáři berou na cesty, je monitor s defibrilátorem umožňující sledovat životní funkce pacienta. Nechybějí ani pomůcky pro resuscitaci a zajištění dýchacích cest, léky a další zdravotnický materiál. Vybavení pak doplňují podle konkrétních potřeb pacienta.
„Aktivně se také podílíme na zdravotnické přípravě řidičů ZDS, aby si dokázali poradit i v situacích, kdy je odborná pomoc tisíc kilometrů daleko. My se zase musíme spolehnout na jejich vynikající řidičské schopnosti při dlouhých cestách, často v noci, za deště či sněžení, na dálnicích i úzkých horských silničkách,“ říká Hirjak.
Samostatnou kapitolou jsou letištní kontroly. Zdravotnické přístroje, baterie, injekční jehly nebo ampule s léky mohou vzbuzovat pozornost bezpečnostního personálu. Pravidla se navíc mohou výrazně lišit mezi jednotlivými zeměmi i letišti.
„Už jsme zažili, že nám při cestě tam vybavení bez problémů prošlo, ale při návratu ho začali důkladně kontrolovat. Někdy řeší baterie defibrilátoru, jindy léky nebo jehly. A vy přitom víte, že na vás čeká pacient, pro kterého každé další zdržení znamená komplikaci,“ popisuje záchranář.
Kromě zdravotnické péče tak musejí záchranáři zvládat i administrativu, komunikaci s letištním personálem, celníky nebo zahraničními zdravotníky. Někdy se musí za pacienta postavit i při řešení problémů s cestovními doklady či předáním do nemocnice.
Když cesta domů znamená víc než jen návrat
Nejsilnější okamžiky často přicházejí při samotném setkání s pacienty. Pro ty, kteří strávili několik dní nebo týdnů v zahraniční nemocnici, často bez možnosti domluvit se s personálem, znamená příjezd českých zdravotníků obrovskou úlevu.
„Někdy přijdete na pokoj a ten člověk má doslova slzy v očích. Je šťastný, že konečně slyší češtinu a ví, že si pro něj někdo přijel a odveze ho domů,“ přibližuje Mejstřík.
Právě v tom spočívá smysl repatriací. Nejde o cestování do vzdálených zemí ani o pouhou dopravu pacienta z jednoho místa na druhé. Jde o komplexní zdravotnickou službu, která nemocným a zraněným lidem poskytuje odbornou péči, podporu a především možnost bezpečného návratu domů.
