Obecně je známé, že neonatologie je rychle se rozvíjející, dynamický poměrně mladý obor pečující o novorozence. Nejen donošené a zdravé, ale hlavně o ty s obtížemi a extrémně předčasně narozené od 22. ukončeného týdne těhotenství, jejichž váha není někdy vyšší než 500 gramů. Pro většinu lidí je naprosto neskutečné si představit péči o takto nezralá a malá stvoření. Pro mě je tento obor nejen prací, ale hlavně koníčkem. Dalo by se říci, že i mým druhým životem.
Když jsem se rozhodovala o střední škole, slíbila jsem, že na zdravotnickou nepůjdu, jelikož má maminka je všeobecná sestra. Sama věděla, jaká to má úskalí a že tento obor nebyl příliš dobře oceňován. Mé cesty se však stejně po střední škole stočily na dráhu zdravotnictví. Absolvovala jsem na vyšší odborné škole v oboru diplomovaná dětská sestra. Po několika letech strávených v jiných odvětvích (od telekomunikací a IT technologií až po bankovní sektor) jsem se rozhodla nastoupit dráhu zdravotníka. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, ale dnes vím, že bylo to jediné správné.
Neonatologii jsem propadla hned během nástupní praxe v jedné z pražských nemocnic, kde jsem si zamilovala malé drobečky a naplňoval mě pocit, že vše, co dělám, má smysl. Zároveň mě tento obor zavedl do zahraniční do prestižní nemocnice v Rijádu v Saúdské Arábii, kde jsem se naučila mnoho nových věcí včetně péče o extrémně nezralá miminka. Zažila jsem jejich veškerou podporu od obyčejné ventilace, přes vysokofrekvenční ventilaci, operativu kardiologických pacientů a vrozených vývojových vad. Dostala jsem příležitost vzdělávat se a růst, prošla jsem mnoha certifikovanými kurzy, prováděla výuku certifikovaného kurzu Neonatal Resuscitation Program pro všechny, co pracovali s novorozenci, začala jsem přednášet na mezinárodních konferencích, vytvářet výukové programy pro sestřičky a ostatní pracovníky. Oboru jsem postupně dočista propadla.
Neonatologie je pro mě nadějí. Nadějí na kvalitní život dětí, které by bez tohoto oboru nikdy nevyrostly, nadějí pro rodiny, které se snaží potomky počít řadu let. Je to radost vidět ta křehká miminka růst a odejít domů. Je to ale i bolest, obrovský smutek, když se to u některého z miminek nepovede. I tato práce má rub a líc.
Když jsem se vracela ze zahraničí, bylo pro mě opravdu těžké přeorientovat se na podmínky českého zdravotnictví. Trvalo mi dlouho zvyknout si na poměrně dost zkostnatělý systém. Dnes jsem však ráda, že jsem „doma“ a mohu pracovat u Apolináře. Dostala jsem příležitost zase rozvíjet obor (i když ne vždy je to jednoduché), pracovat na novinkách a posouvat věci dopředu, byť se to někdy zdá nekonečné. Neonatologie v ČR je na vysoké úrovni a nasvědčuje tomu i pořadí v celosvětovém žebříčku. Mortalitou i morbiditou jsme na minimálních číslech (1,63 úmrtí na 1000 narozených v roce 2019 – zdroj WHO) a rovnáme se skandinávským zemím a Japonsku. Člověk by se však nemohl zlepšovat nebo by nemohl inovovat, kdyby neviděl příležitosti pro zlepšení. Co bych si přála, jsou hlavně dvě věci. Aby se celkově zlepšila komunikace na pracovištích mezi všemi pracovníky, ať už se to týká sester, lékařů nebo obou skupin dohromady. Problémy v komunikaci s sebou totiž přinášejí jednak nedorozumění a jednak náročné situace, kdy zároveň dochází k nerespektování se a stírání úcty mezi pracovníky. Mým přáním je též „zrovnoprávnit“ postavení sester a lékařů, které v ČR na mnoha místech ještě není samozřejmostí. Naše obory jdou paralelně vedle sebe a potřebujeme jeden druhého. Ani jeden z oborů není nadřazen tomu druhému, a tak by to mělo fungovat i na pracovištích. Respekt a úcta k oběma povoláním.
V současné době je pro mě důležité projít ve VFN akreditací a následně se věnovat novinkám na oddělení, zlepšení ošetřovatelských procesů, zabývat se podporou rodinné péče a zároveň reprezentovat naše oddělení v mezinárodních kruzích tak, jak tomu bylo před COVID-19. Věřím, že se povede konečně posunout dále projekt národních standardů v neonatologii, který jsme započali na počátku roku 2020, ale museli jsme jej kvůli pandemii odložit. Projektů je hodně, motivace také, tak teď už zbývá jen čas a konečně pozitivní vývoj epidemiologické situace a 100% nasazení může pokračovat. Nikdy jsem nelitovala svého rozhodnutí věnovat se neonatologii, i přes trnitou cestu věřím, že člověk, když má chuť a motivaci, dokáže cokoli. Tudíž děkuji za příležitost být tady s vámi všemi, vážím si práce ostatních kolegů a kolegyň a děkuji jim za to, že i přes různé nesrovnalosti a rozdílné názory se mnou stále pracují.
Zuzana Tomášková
