„Jako paliatři docházíme za svými pacienty a jejich blízkými na jednotlivé kliniky a součástí každého konzilia a intervence je i krátké setkání s ošetřujícím týmem. Neformální rozhovor otevírá možnosti určité podpory, přirozeně si říct o radu, konzultaci nebo pomoc,“ vysvětluje přednostka Kliniky paliativní medicíny MUDr. MgA. Kateřina Rusinová, Ph.D., důvod, proč ona a její kolegové nabídli všem zaměstnancům VFN on-line setkávání.
Pandemie trvá dlouho a situace v nemocnici se mění. Přibývá vyčerpání i stresu. Náš tým získal v této oblasti specifické dovednosti – absolvovali jsme řadu vzdělávacích kurzů, které nejsou běžnou součástí výbavy zdravotnického týmu. Mluvím o kurzech pro pomáhající profese, o výcviku v krizové komunikaci, naučili jsme se, jaký řád má komunikace s pozůstalými. Teď se to hodí…
Už proběhla dvě setkání a mohou pokračovat
Reakce zaměstnanců nemocnice nám ukázaly, že taková aktivita může být pro řadu lidí prospěšná. Nedělat nic, čekat, až to přejde, a říct si, nějak to vydržím, to nemusí vždy fungovat. Udělat drobný malý krok je z našeho pohledu lepší než zůstat pasivní.
Co by měl profesionál udělat jako první krok, když chce něco z podnětů zařadit do své praxe?
První věc je si uvědomit, že každý malý krok změny patří jako díl do série vývoje.
Mohu se také zamyslet nad tím, co z nových poznatků je mi nejbližší, s čím souzním a co bych rád začlenil do svého života, ať již profesního, nebo osobního, a naplánovat si, kdy a jak to zkusím.
Mohu se například pokusit nepřispívat k dehumanizaci zdravotního systému –můžu začít úsměvem, vlídným poděkováním za upřímnost v hovoru s pacientem. Soubor malých věcí umožní oběma stranám se cítit lépe. Lidský přístup není o tom „být Radovan“, předstírat, že „vše je skvělé“, ale být nastavený na spolupráci a hledání dobrých řešení pro všechny. Nejde tolik o to, kdo nebo čí názor vyhraje.
Ukázka ze setkání:
Zeptali jsme se PhDr. et Mgr. Zuzany Čepelíkové
S jakými dotazy a prosbami o radu se setkáváte v posledních měsících nejčastěji?
S žádostí o podporu se obrací především sestřičky, které se cítí zahlcené. Objevují se symptomy vyhoření, kdy je těžké dělat péči s vysokou emoční investicí a dlouhou dobu bez dobré zpětné vazby. Zdravotníci mohou mít pocit, že jejich práce „není vidět“, že nejsou doceněni…
Obracejí se také s různými vztahovými obtížemi ať už na pracovišti, nebo v osobním životě.
Všechny tyto příběhy mají společný jeden bod, a to je dlouhodobé přetížení, které nabírá u různých osobností rozdílnou symptomatiku a projevuje se například tím, že jsme méně tolerantní, méně empatičtí, méně ochotní a nastavení ke spolupráci, méně výkonní…
Ukázka ze setkání:
Cítíte větší zájem o konzultace?
Obecně platí, podobně jako u různých onemocnění, že je vždy dobré působit preventivně, ale tomuto přístupu k profesionalitě se společnost teprve učí. Zatím není běžné mít strategie vyvinuté dopředu, dřív než přijde zátěž. Často vidíme až požár, který se musí už jen hasit. Častěji je zájem a kapacita pro druhý bod – „hašení požáru“, ale z některých oddělení se začínají pomalu ozývat i kvůli tomu prvnímu – co mohu udělat, abych se do situace požáru nedostal…
Zaznamenali jsme za poslední rok významný nárůst intervencí pro personál, více žádostí o individuální péči než o péči skupinovou, kde vnímám limity pro „otevření se“, bezpečí a nebo jednoduše možnost se potkat společně v jednom čase.
V čem cítíte největší smysl, užitek, vaši sílu, jak usnadnit nelehkou práci s pacienty?
Jednou z důležitých oblastí je podpora vedoucích pracovníků při řešení obtíží na pracovišti, druhá je v přímé práci se zaměstnanci, kteří cítí potřebu konzultace pro snížení prožívané zátěže. Největší benefit vnímám v tom, že se daří šířit informace o sebepéči, o jejím významu pro profesionalitu zdravotníků a postupně i prostor pro to, učit se technikám seberegulace při dlouhodobém přetížení.
