Lidstvo se dělí na dvě velké a nesmiřitelné skupiny, a sice podle vztahu k silniční cyklistice. Silniční cyklistika je totiž něco úplně jiného než takové to ježdění na kole, které praktikuje stokrát víc lidí. Pokud máte silničku, stali jste se součástí sekty, která má vlastní názory na cyklistiku, vlastní subkulturu, když se míjejí, tak se zdraví (dřív prý tohle dělali na silnici volvisti, ale to já už nepamatuju), ale hlavně, baví je se na silniční cyklistiku i dívat v televizi. Což je podle mě naprosto brutální dělicí linie mezi „námi“ (jo, asi už jste pochopili, že k nim patřím taky) a „nimi“. Teď o víkendu se jelo Paříž-Roubaix, týden předtím Flandry, to jsou dvě absolutní ikony mezi silničními závody. Jede se pět šest hodin a normální člověk vůbec nechápe, jak se na to někdo může dobrovolně koukat. Pokud to nesledujete, vidíte pak někde ve zprávách finišovat kluka, který má čtyřicet kilo i s kolem dohromady, zapne si dres, aby byli vidět sponzoři, projede cílovou čarou, zvedne ruce, konec. A jenom my, co to prožíváme celé, vidíme, co za tím finišem bylo úsilí, týmové práce, improvizace, protivenství, nezdarů po cestě, změn strategie na poslední chvíli. Potom máme tu cílovou radost úplně v jiném světle, než když vidíme jenom tříminutovou reportáž před osmou večerní.
Naše nemocnice si letos prožije takové vlastní Flandry, víte proč? Protože po čtyřech letech ekonomické stabilizace špitálu, příprav, tvorby strategií, psaní projektů, argumentování, přesvědčování, lámání odporu, nadějí, zklamání, nových nadějí atd. letos konečně přijde finiš a velká viditelná sklizeň celého toho úsilí. Všechno, co jsem vyjmenoval, je vlastně ta tvrdá neviditelná práce cyklistických týmů, která potom vede k vítěznému finiši. Týmů, kde má zásadní roli jak sportovní ředitel, tak i poslední mechanik u cesty, který vymění píchlé kolo. V nemocnici je to stejné, každý z nás má nějakou danou roli a když ji přijme a zvládne, všechno se nakonec podaří. I když se musí improvizovat, měnit cíle, překonávat nezdary. Takže čtyři roky byla cesta do cílové rovinky a rok 2023 je sprint na cílovou čáru. A ten sprint znamená, že už máme hotové zateplení Strahova a do konce roku bude připraven k nastěhování geriatrie i vnitřek, otevřeli jsme porodní centrum u Apolináře, máme hotovou první fázi rozšíření ambulancí II. interny na poliklinice, předáváme k užívání novou koronární angiolinku, začali jsme rekonstruovat metabolickou JIPku na III. interně, do konce roku bude kompletně obnovená nukleární medicína včetně PETu, máme schválenou rekonstrukci tělocvičny v suterénu III. interny, projektuje se půdní vestavba na adiktologii, v květnu začínáme bourat na urologických sálech, kam po prázdninách přijde robot, do toho se obnoví monitory prakticky na všech JIPkách a na hodně dobré cestě je získání dotace na psychiatrické stacionáře. A ještě se nám letos vrátí do vlastnictví Faustův dům. Na tenhle finiš by ve zprávách určitě tříminutová reportáž nestačila!
Když vítězný cyklista dojede do cíle a vyřádí se z euforie, druhý den ráno zase začíná trénovat na další závod. Kdyby slavil dva měsíce v kuse, nikdy by už žádný závod nevyhrál. Vybalancovat radost z vítězství a závazek pokračovat dál je těžká práce. Zvládne ji cyklista, zvládneme ji i my. Protože já už teď vidím, že je potřeba…, ale ne, jmenuje se to Finiš, tak o dalších plánech třeba někdy příště.
prof. MUDr. David Feltl, Ph.D., MBA
