V paliativní péči jde o laskavý lidský kontakt

Za dětmi, které potřebují paliativní péči, k nám dochází od letošního února herní specialistka Míša Váňová. Po studiu herectví na Pražské konzervatoři se rozhodla věnovat propojení divadla, vzdělání a pomoci druhým. Na katedře výchovné dramatiky na DAMU se v rámci svého doktorského studia zabývala výzkumem divadla v paliativní péči. Začala pracovat jako dobrovolnice v některých pražských nemocnicích a své zkušenosti nasbírala i v dětském hospici v Anglii.

MgA. Michaela Váňová, Ph.D. se na odborné úrovni věnuje rozvíjení uměleckých aktivit
v paliativní péči.

Proč jste si vybrala právě naši nemocnici?

Chtěla jsem s herní prací začít v nemocnici, která mi bude něčím blízká. Když mi bylo osm let, právě tady jsem ležela jako pacientka, a pamatuji si, jaké to pro mě bylo. Přišlo mi hezké vrátit sem trochu té radosti a péče, které se mi tu před lety dostalo. A pak mě těšilo, že bych mohla spolupracovat s Gabrielou Meluzinovou z Centra provázení, protože si jí a její práce moc vážím. 

Kde jste poprvé přišla do kontaktu s pacienty v paliativní péči?

Když jsem o svém doktorském výzkumu mluvila s mojí spolužačkou na DAMU, sestrou Angelikou, nabídla mi propojení s paliativním oddělením v Nemocnici sv. Karla Boromejského v Praze. Právě tam začala má práce s paliativními pacienty.

Jak jste se připravovala, než jste vstoupila do tohoto náročného prostředí?

Nejdřív jsem četla vše, co mi o paliativní péči přišlo pod ruku. Navštívila jsem celostátní konferenci paliativní medicíny, poslouchala jsem, ptala se, dohledávala v literatuře, co mi bylo nejasné a o čem jsem chtěla vědět víc. Pročítala jsem také studie, které se zabývají vlivem umění na pacienty v závěru života. Účastnila jsem se několika konferencí v zahraničí. A samozřejmě jsem také konzultovala se sestrami z oddělení ‒ ptala se na specifika a na to, co by z jejich pohledu bylo dobré, abych divadlem přinášela. Mluvily jsme o emocích, o aktivizaci pacientů, o potřebách rodin a také o tom, jak hraním nějak pomoci sestrám, jak například motivovat pacienty, aby přijímali víc tekutin :-), nebo třeba jak skrze představení zjistit, co by si přáli a co by jim udělalo radost. 

Co bylo vaším prvním uměleckým počinem, který se propojil s tématem paliativní péče?

Prvním představením bylo Tam, kde končí oceán. Právě s ním jsem docházela nejdřív k boromejkám a pak i do Ústřední vojenské nemocnice. Na přání pacientů pak vzniklo pokračování příběhu, které se jmenuje Za zobákem. V minulém roce jsme ve spolupráci s Nadací rodiny Vlčkových vytvořili divadelní inscenaci pro široké publikum, kterou pravidelně hrajeme ve Werichově vile na Kampě. Jmenuje se Na každý chvilce záleží a na příběhu rodiny s nemocným chlapcem ukazuje, jak je důležité spolu dobře komunikovat a hledat společně v životě chvíle radosti. Nejnovějším počinem je premiéra divadelního představení Slavnost pod hvězdami pro děti a rodiny v paliativní péči, která byla naplánovaná na konec března ve Všeobecné fakultní nemocnici. Následně ji tu budeme pravidelně hrát pro pacienty, kteří by z ní mohli mít užitek. Propojujeme v ní herní prvky a senzorickou stimulaci a je vytvořena specifickým způsobem, aby byla vhodná pro všechny paliativní a dlouhodobě hospitalizované dětí, včetně apalických.

Pohádkový příběh, který herní specialistka vypráví s pomocí umělecky ztvárněného leporela a dalších pomůcek, se postupně odvíjí
a uzavírá i podle přání pacienta.

Jak návštěvy u dětských pacientů probíhají?

U každého pacienta je to jiné. Snažím se vždy vycházet z potřeb konkrétního dítěte a konkrétní rodiny. Nejlépe to možná vystihnou některé z cílů mé práce. Mým úkolem je v první řadě přinášet laskavý lidský kontakt, radost, úlevu a chvíle lehkosti, zlidštit prostředí nemocnice a vytvářet bezpečné prostředí k projevení emocí. Proto si s dětmi povídáme a společně si hrajeme například s loutkou, která usnadňuje komunikaci. Na chodbě nemocnice mě často můžete potkat s ovcí v ruce :-). Dalším cílem je nabízet aktivity, ve kterých mají děti možnost se samy rozhodovat a mít „něco” pod kontrolou. K tomu jsou dobré třeba magnetické stavebnice nebo pískoviště/rýžoviště s figurkami, kde si dítě vytváří vlastní svět, hraje si podle svých pravidel, rozhoduje o tom, co si postaví a jak si s tím bude hrát. Další cíl je, zejména u miminek a dětí s kombinovaným postižením a dětí apalických, smyslová stimulace, aktivizace a současně rozvoj komunikace. K tomu mi slouží různé svítící hračky, například hruška, do které plácnete a ona změní barvu, hudební nástroje a zvukové pomůcky, jako jsou zvonkohry, chrastítka a další. Využívám také hřejivé polštářky, senzorické pytlíčky nebo třeba hmatová pexesa.
Mojí prací je také pomoci děti připravit na lékařský zákrok a učit strategie pro zvládání bolesti, ale já se v nemocnici setkávám s pacienty až po zákrocích, takže jde spíš o integraci zkušenosti a zpracování. 
U dětí v terminální fázi pak může jít také o vytváření vzpomínek ‒ od společného prožitku ze hry nebo společného sledování divadelního představení s rodiči až třeba k vytváření playlistu pro sourozence nebo vyrábění děl z různých výtvarných materiálů.

Své silné zážitky ze setkání sdílíte na svém instagramovém profilu a doprovázíte je krásnými obrázky. Jaké na to máte ohlasy?

Laskavé, někdy obdivné, ale především podporující. To, že jsem příběhy začala sdílet přes sociální síť, byl vlastně impuls od přátel, kteří se o mé zkušenosti chtěli dozvídat víc. A já mám radost, že můžu příběhy a životní zkušenosti svých pacientů předávat ostatním. Ze setkávání s lidmi v závěru života se ledacos dozvídám i o svém životě. Je hezké vidět, že to mají jiní lidé podobně.

Kde všude působíte v rámci svých pracovních závazků a máte nějaký recept na dobré zorganizování času a také na duševní hygienu?

Těžiště mé práce je ve třech směrech, které se moc hezky doplňují ‒ v současné době vyučuji na katedře výchovné dramatiky na DAMU, jako herečka působím v divadle Minor, ve Studiu DVA a v souboru Geisslers Hofcomoedianten a největší díl práce je ve Vlaštovce, pod kterou nyní rozvíjíme všechny aktivity v paliativní péči. Neziskovou organizaci Vlaštovka jsme založily v lednu tohoto roku s kolegyní Magdalenou Šmídovou Turchichovou. Daly jsme si za cíl rozvíjet uměleckou a herní práci v paliativní péči, abychom mohly všechny získané zkušenosti přinášet co nejvíce rodinám v domácí, nemocniční a v budoucnu i v hospicové péči, dále abychom obor herní práce mohly systematicky rozvíjet a zkoumat a do třetice abychom mohly naše zkušenosti předávat a učit druhé, a pomohly tak v ČR profesi herních specialistů v paliativní péči systémově ukotvit a rozvíjet.
Recept, který funguje mně, je vyvažovat pracovní prostředí, kde je hodně radosti, bezhlavosti a trocha sebestřednosti, jako to zažívám v divadle :-), s prostředím, kde je hodně hravosti, soustředění a orientace na druhé, jak to vnímám při výuce nebo herní práci. Obě polohy se hezky vyvažují. A moje hlavní přísada je mít k tomu dost času na sebe ‒ každý měsíc si dopřávám pět dní v kuse na své cesty. Obvykle je trávím s blízkými nebo sama v lesích a v horách… tam je mi dobře. Tam se mi vrací chuť do práce, radost a síla.