Staniční sestra z Oční kliniky v naší nemocnici strávila téměř 52 let. A nikdy nelitovala. VFN si vybrala sama a vždycky se tady cítila jako mezi svými.
Nastoupila jsem hned po škole na mužské lůžkové oddělení, kde jsem strávila tři doky. Až do mateřské dovolené. Když jsem se vracela, moje místo volné nebylo a já jsem přešla na dětskou ambulanci. Byla jsem ráda, protože dojíždím denně padesát kilometrů a s malým dítětem jsem potřebovala jednosměnný provoz. V létě, kdy byla dětská ambulance zavřená, jsem pomáhala kolegyním na lůžkovém oddělení v třísměnném provozu. A tak to bylo dvacet let. Moc jsem si to užila, dodnes mě na ulici potkávají rodiče našich pacientů a povídají si se mnou. Mají už vnoučata, přesto nezapomněli. To je krásný pocit a odměna za všechny roky strávené na klinice.
Naši nemocnici jste si vybrala nebo to byla náhoda?
Vybrala. Tehdy začátkem sedmdesátých let byla praxe taková, že hlavní sestra navštěvovala střední zdravotnické školy a dělala nábor. Když přijela k nám do Kladna, líbilo se mi, jak o VFN mluvila, o možnostech dalšího vzdělávání, o zázemí velké fakultní nemocnice. Navíc jsem mohla bydlet na ubytovně, osamostatnit se. Nové prostředí, noví lidé, nový začátek. A rozhodně jsem nikdy nelitovala. Měla jsem od začátku kolem sebe lidi, které jsem měla moc ráda. Vzpomínám si na svoji první staniční sestru Jarmilu Lindnerovou. Byla to úžasná ženská – empatická, dokázala pomoci, poradit, podržet, naučit. Od ní jsem dostala velkou školu, ze které jsem čerpala léta. I když odešla do penze, pořád jsme se vídaly. Ta mi ukázala, jak je práce zdravotní sestry zajímavá a pestrá.
Co vás na vaší práci i po letech těší?
Všechno. Vždycky jsem si vážila kontaktu s pacienty, už jako malé dítě jsem chtěla pomáhat. Asi jsem se, i když to zní jako klišé, pro tuhle práci narodila. Uvědomovala jsem si, že naše práce má smysl, že pomáháme. Někdy stačí správně zvolené slovo, a už se pacientům uleví. Samozřejmě, když jsem přešla na pozici staniční sestry, kontaktu s pacienty ubylo a přibylo organizační práce, ale měla jsem kolem sebe vždycky skvělý kolektiv, to mi to vynahradilo. Pro mě byla VFN vždycky druhý domov.
Jak jste zvládala k nároční profesi rodinu?
Mám tolerantního manžela, to byl základ. Nikdy jsem neuvažovala, že bych přešla do zdravotnického zařízení v místě bydliště, VFN byla jednoznačnou a jedinou volbou. Nikdy mi nedělalo potíže za někoho zaskočit, přijet do práce, když bylo potřeba. Strávila jsem tady tolik času a vždycky mě to těšilo.
Bylo nějaké období, kdy jste potřebovala víc cítit podporu svých kolegů?
Já ji cítila, i když jsem naštěstí nikdy žádné velké problémy – osobní nebo profesní – neměla. S paní doktorkou Palečkovou z dětského oddělení jsem pracovala celých dvacet let a ta mě podržela vždycky a ve všem. S ní s ostatními lékaři jsme byli tým, který táhnul za jeden provaz. Myslím, že tak to má být, aby člověk cítil oporu, jistotu a dělal svoji práci rád.
Paní Vokáčová se netají tím, že se jí bude stýskat, i když už ji potřebuje rodina. Je šťastná, že mohla vždycky pracovat s lidmi, kteří jí byli oporou, byli nejen kolegy v práci, ale i přáteli. Za to je vděčná. A vtipné je, že přestože odchází do penze, hned příští týden pokračuje, protože pomáhá za nemocné kolegyně. A my jí za léta, která věnovala naší nemocnici, moc děkujeme!
