Od 1. května se stala novou náměstkyní pro nelékařská zdravotnická povolání Mgr. Petra Camprová. Svou pozici si jako zástupkyně už vyzkoušela, ale nyní naplno cítí náročnost, zodpovědnost a extrémní pracovní nasazení. Zeptali jsme se jí, co by ve své roli ráda změnila, napravila a jak se na pozici náměstkyně cítí.
VFN velice důkladně znáte. S jakými plány, představami a náměty do pozice náměstkyně vstupujete?
VFN sice znám, dokonce jsem bývalou náměstkyni zastupovala, přesto jsem náročnost a zodpovědnost této pozice poměrně podcenila. Ani ne tak samotnou zodpovědnost, jako spíše extrémní pracovní nasazení, které vyžaduje. Pokud jde o plány, mým největším přáním je vrátit nelékařským zdravotnickým profesím ztracenou úctu, respekt a společenské ocenění. I v dnešní době si totiž řada lékařů, zaměstnanců v jiných oborech i veřejnost práce sester neváží, a někdy jí dokonce pohrdají. Uvědomuji si však, že bez týmu lidí, kteří se mnou budou spolupracovat a budou zde spokojení, mohu mít plány jakékoli, ale sama jich nikdy nedosáhnu.
Co považujete aktuálně za palčivá témata, která je nutné rychle řešit?
Rozhodně otázku 13. platové třídy. V okamžiku, kdy vešla v platnost nová legislativa, nastal vážný problém. Tato úprava totiž vůbec nezohledňuje zdravotnické záchranáře ani perioperační sestry. Její výklad je navíc natolik nejednoznačný, že u zaměstnanců vyvolává oprávněný pocit nespravedlnosti. To v praxi vede k častým neshodám a napětí mezi kolegy na pracovištích. Tento pocit nespravedlnosti s nimi plně sdílím i já sama. Je nutné vnést do pravidel jasný řád, aby se situace uklidnila. Nemůžeme chtít po lidech maximální nasazení, když systém nedokáže férově ohodnotit jejich odbornost.
Co byste chtěla pro nelékařské zdravotnické zaměstnance prosadit?
Spíš než o prosazování nových věcí bych mluvila o nápravě. Chtěla bych dosáhnout toho, aby se věci napravily. Vlastně už jsem to trochu nastínila v odpovědi na první otázku. Velmi mě trápí, že se z naší společnosti úplně vytratila úcta k profesi zdravotní sestry. Tato práce přestala být oceňována – a teď nemám na mysli finanční ohodnocení, ale čistě profesní a lidské uznání. Veřejnost sestry často vnímá spíše jako služky, jejichž povinností je splnit pacientovi jakýkoliv rozmar. Těším se, že se mi snad v tomto směru podaří situaci změnit k lepšímu. Pokud se mi to povede, budu odcházet s pocitem, že mé úsilí nebylo marné.
Je nová pozice radostí a výzvou? Máte výzvy ráda?
Výzvou určitě je, a to velkou, bezpochyby jak v rovině profesní, tak i osobní. Rozhodně k ní ale nepřistupuji stylem „hurá, teď jsem ředitel zeměkoule“, tak to opravdu není. Tuto roli beru v první řadě jako obrovskou zodpovědnost vůči všem lidem v organizaci i mimo ni. Výzvy mám ráda, ale radost z nové pozice nepřichází automaticky se jmenováním do funkce. Ta opravdová radost se dostaví až ve chvíli, kdy bude za mým působením vidět jasný kus dobře vykonané práce.
Těším se právě na ten moment, až se s odstupem času ohlédnu a budu si moct sama pro sebe říct: „Zvládla jsi to.“ Těším se na pocit, že se mi podařilo náš úsek posunout zase o kousek výš a že to, co jsem udělala, je v praxi skutečně vidět a pomáhá to. To pro mě bude ta největší odměna.
Mgr. Petra Camprová
Většinu své profesní dráhy zasvětila péči o dětské pacienty. Kariéru odstartovala na Klinice popáleninové medicíny, kde strávila krásných 17 let, během kterých si doplnila specializaci v oboru ARIP v pediatrii a prošla zde postupně pozicemi od dětské sestry na JIRP přes staniční sestru tohoto oddělení až po zástupkyni vrchní sestry. Následně pracovala 8 let jako vrchní sestra na Pediatrické klinice Fakultní Thomayerovy nemocnice. V současné době je ve VFN čtrnáctým rokem, dosud jako vrchní sestra 1. chirurgické kliniky a zároveň zástupkyně náměstkyně pro nelékařská zdravotnická povolání.
Po náročném dni v nemocnici nejraději relaxuje při práci na zahradě nebo pečení sladkostí, které je její velkou vášní. Za nejúčinnější způsob, jak uvolnit stres a stoprocentně si vyčistit hlavu, považuje ultratrail a dlouhé pochody. Každý rok – pokud to zdraví dovolí – se pravidelně týden před Vánoci účastní svého nejoblíbenějšího závodu. Trať měří mezi 125 a 135 kilometry, a když člověk zabloudí, tak klidně i 150 kilometrů. V takovém extrému dostane hlava (na rozdíl od všech ostatních orgánů ☺) naprostý restart a domů se vrací s čistou myslí.
