Apolinář není jen porodnice

Kostelu sv. Apolináře na nejvyšším místě pražského Nového Města, zvaném Věterná hora, Větrov nebo Na Větrově (mons Ventosum), jsem se věnoval v úplně prvním dílu tohoto seriálu v prosinci 2017. Název „Apolinář“ je dnes veřejností natolik spojován s Gynekologicko-porodnickou klinikou (původně Zemskou porodnicí), že leckdy ani není vnímána jako součást Všeobecné fakultní nemocnice. Na druhou stranu to není jen názvem ulice, ve které GPK stojí – ale ani sv. Apolinářem z Ravenny, světcem z počátku křesťanství, uctívaným i jako patron proti nemocem pohlavních orgánů. 

Historicky se Apolinářem mínila budova č.p. 447 s kapitulním chrámem nejen bezprostředně sousedící, ale funkcí i přímo související. Byla postavena v roce 1363 a do roku 1789 sloužila jako kanovnický dům (v době svého založení se kolegiátní kapitula skládala z probošta, děkana a osmi kanovníků). 

V rámci reforem veřejného zdravotnictví Josefa II. byla budova přeměněna na porodnici pro ženy „v obtížné sociální a materiální situaci”. Byl zrušen Vlašský špitál na Malé Straně a zde umístěné děti a těhotné ženy byly převezeny 17. srpna 1789 sem. S porodnicí byl v objektu umístěn i nalezinec, později přemístěný na Karlov. Mezi významné osobnosti v Apolináři v té době patřil prof. Antonín Jungmann, porodník, který ve vedlejší budově (které se do dneška říká „Jungmannův dům“), vyučoval porodnictví. Nejprve učil porodní báby, pro které napsal českou učebnici „Úvod k babení“ (1804), poté i mediky. 

 Od dubna 1875, kdy byla otevřena Zemské porodnice, sloužila hlavní budova Apolináře (Apolinářská 4) jako pobočka Zemského ústavu pro choromyslné (dnešní Psychiatrické kliniky VFN a 1. LF UK) pro chronické psychiatrické pacienty. Za druhé světové války byla psychiatrická oddělení vytlačována odděleními pro léčení venerických chorob. Apolinář nebyl výjimkou a na konci války již pod psychiatrii patřilo pouze přízemí budovy. V části objektu byla rovněž krátce ubytovna zaměstnanců Všeobecné nemocnice. 

Vzniku protialkoholního oddělení „U Apolináře“ předcházelo založení KLUSu (Klub léčených u Skály). Jaroslav Skála přešel do budovy sousedící s kostelem sv. Apolináře 7. září 1948 spolu s několika pacienty-alkoholiky z psychiatrické kliniky. Pacienti si přinesli postele a doktoru Skálovi psací stůl, aby mohl začít ordinovat (první den na zahradě). Takto nenápadně, v několika málo místnostech, zahájilo činnost první otevřené protialkoholní oddělení, které se následně stalo centrem vzniku a vývoje celého nového oboru medicíny u nás. Od roku 1951 byla v Apolináři „záchytka“ (protialkoholní záchytná stanice); v roce 1993 byla přemístěna na Vinohrady (a později na Bulovku). Namísto ní vzniklo první detoxifikační lůžkové oddělení v ČR, dnes součást Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN. 

Při líčení historie Apolináře nelze opominout „Jedovou chýši“, pověstnou pražskou hospůdku v Apolinářské ulici, popisovanou jako „…tichý, idylický koutek starých mediků, literátů, malířů a herců, útočiště existencí docela anebo napolo ztracených, ale i takových, které hledají cest k lidskému neštěstí a pro něž každá lidská povaha je vděčným, psychologickým studiem“. Z řady dochovaných fotografií i maleb je zřejmé, že šlo o nevelkou přízemní stavbu s podkrovím, jen pár metrů od presbytáře kostela, od kterého byla oddělena jen úzkou lomenou uličkou. Východním směrem, k malým albertovským schodům, navazovaly dva o něco větší patrové domky. 

Ačkoli se někdy uvádí, že Jedová chýše existovala již ve 13. století, nelze si představit, že by hostinec vznikl před založením Nového Města, resp. před stavbou kostela sv. Apolináře v do té doby naprosto neurbanizované krajině. I návštěvu Václava IV., při které měl nechat otrávit své dva nepřátele, můžeme klidně ponechat v hájemství legend. Dokonce je pravděpodobné, že název „Gifthütte“ vznikl až v 19. století. Byl zpopularizován kriminálními příběhy Jiřího Marka „Hříšní lidé města pražského“ a zejména stejnojmenným televizním seriálem. V době natáčení však hospoda už dávno nestála. Ve skutečnosti nebyla místem setkávání pražské galerky, vždyť – jak se uvádí – do roku 1848 se tu konaly porady profesorského sboru lékařské fakulty. Poté se Jedová chýše stala doménou německých studentů a jejich buršáckých spolků, a to až do počátku minulého století. Poté domek přešel do vlastnictví Spolku českých mediků a uvažovalo se o výstavbě Lékařského domu – psychiatr prof. Antonín Heveroch měl v této věci dokonce oslovit významného architekta Jana Kotěru. Pozemek však byl pro větší stavbu nevhodný, takže ho profesor Heveroch, zakladatel české psychiatrie, odkoupil sám a chtěl zde vybudovat vlastní dům s vyhlídkou. K tomu nedošlo a po jeho smrti v roce 1929 rozhodlo město o přestavbě celého domovního bloku. K výstavbě nám již námého třípatrového funkcionalistického domu nakonec došlo až v roce 1936. 

Petr Sucharda 

Literatura 

Miovský M, Popov P, Šejvl J. Klinika adiktologie „U Apolináře“ v perspektivě 70letého vývoje. Klinika adiktologie 1. LF UK a VFN, Praha 2018. 

https://vysehradskej.cz/jedova-chyse/