Poctivou práci v naší nemocnici odvádí už víc než deset let. Ze všeobecné sestry na chirurgii se postupně vypracovala na pozici staniční sestry lůžkového oddělení, a protože ji zaujala problematika hojení ran, začala se věnovat této specializaci na plný úvazek. Odešla z pozice staniční sestry na zcela novou pozici vedoucí konzultantky pro hojení ran, která byla letos ve VFN zřízena. Bc. Tetyana Sladovník počítá svá profesní léta na pětiletky a váží si především podpory vedoucích pracovníků nemocnice fandícím hlavně sestrám, které přicházejí s novými nápady, sledují nové trendy v ošetřovatelství, jsou ochotné zavádět nové ošetřovatelské postupy a pomůcky do praxe a soustavně na sobě pracují.
„Když jsem poptávala místo ve Všeobecné fakultní nemocnici, nedostatek sester rozhodně nebyl. Shodou šťastných náhod se právě uvolnilo místo na I. chirurgické klinice a mně se otevřel nový pracovní obzor,“ uvádí svou cestu naší nemocnicí Tetyana Sladovník a pokračuje: „Chirurgie mě lákala už na škole, ale zároveň jsem se jí trochu bála. Chirurgické obory jsou specifické, jiné. Myslím, že každá z nás už na škole pozná, jestli se pro chirurgii hodí nebo ne. Já tu náklonnost k chirurgii cítila už ve druhém ročníku střední školy. Vzala jsem to tedy jako výzvu a nastoupila na standardní oddělení. Tam jsem pracovala pět let. Žiju po pětiletkách. Podle mě je třeba měnit činnosti, aby člověk nezakrněl, ale i nevyhořel. Je třeba se posouvat, rozvíjet. Ve zdravotnictví nejvíc. Vystudovala jsem při zaměstnání vysokou školu a začala jsem se rozhlížet. Následovala nabídka nastoupit do funkce staniční sestry na jiném chirurgickém standardním oddělení, než jsem pracovala. Popravdě, měla jsem obavy, zda to zvládnu, jestli na tuto pozici nejsem moc mladá. Ale měla jsem skvělý kolektiv. Kolegyně a kolegy, na které bylo vždy spolehnutí a za to jsem jim dodnes nesmírně vděčná. Zhruba po roce, kdy jsem nastoupila na pozici staniční sestry, jsem se opět začala rozhlížet…
Nová výzva: stomie
Zaujaly mne stomie. Tato specializace málo koho baví. Je to neprobádaný obor. Před čtyřmi lety jsme měli málo pomůcek, pacienti o problematice téměř nic nevěděli. Hodně trápení, bolesti, málo informací… Paradoxně mě to totálně vzalo. Viděla jsem své kolegyně stomasestry, které jsem obdivovala a kolikrát jsem nechápala, jak dokázaly zhojit i velmi komplikovanou stomii. Absolvovala jsem stomický kurz a paralelně se “stanicováním” jsem se vrhla na práci stomické sestry. S kolegyněmi jsme pak na klinice vytvořily dobře fungující stomický tým, který v současné době poskytuje konzultace nebo přímo ošetření všech pacientů se stomií ve VFN. Skvělá spolupráce, výzvy a nezapomenutelní pacienti.
Břišní katastrofy si mě našly
Pak jsem začala cítit, že v práci staniční sestry začínám přešlapovat na místě a nikam se neposouvám. Navíc bylo velmi náročné zvládat obě pozice najednou. A bylo to tady zase, musela jsem se začít znovu rozhlížet. Snad řízením osudu přišla nabídka opět sama – v rámci stomií se ošetřují takzvané břišní katastrofy. Břišní katastrofy vznikají u pacientů po deseti, ale i třiceti operačních revizích. Orgány i střeva jsou v zoufalém stavu, nikdo pořádně neví, proč střevo praská, pacienti jsou celí rozbolavělí, křehcí, musíte vymýšlet, jak je ošetřit, musíte se umět zorientovat v nepřehledném poraněném terénu. Já jsem si při péči o tyto těžce nemocné pacienty uvědomila, že mě rány vlastně zajímají momentálně víc než stomie. Bylo rozhodnuto.
První vedoucí konzultantka hojení ran ve VFN
Začala jsem se tedy věnovat hlavně břišním katastrofám. Většina těchto pacientů leží přímo u nás na klinice, mám k nim blízko. Trávíme společně hodiny na sále či jednotce intenzivní péče při převazech a ošetření ran. Ošetření pro ně není mnohdy příjemné, ale vděčně péči přijímají, protože vědí, že má smysl. Naštěstí takových těžkých případů není moc, protože ošetřování a péče o břišní katastrofy je neskutečně časově, finančně, psychicky i pracovně náročná. Vyžaduje hodně trpělivosti, preciznosti a spolupráce. Není to o tom, že sama pacienta vyhojím. Jedinec v podstatě nikdy sám nic nedokáže. Tady rozhodně ne. Musíme pracovat jako tým, který má společný zájem. A tím zájmem je pacient. Kontinuita péče (ošetření stomií, chirurgická intervence, výživa…) by měla být zachována, ať už se jedná o převaz na naší klinice nebo na klinice jiné s místní ranhojičkou. Tým je jakýmsi živým organismem, který neustále pracuje. Asi před rokem mi paní náměstkyně Mgr. Dita Svobodová, Ph.D., MHA nabídla místo vedoucí konzultantky hojení ran v rámci celé nemocnice. V nové pozici jsem necelý rok a cítím se v ní skvěle. Doufám, že i pacienti a mé kolegyně. Největší odměnou pro nás všechny je, když po měsících intenzivní práce odchází pacient po břišní katastrofě živý, bez bolestí a schopný dál samostatně fungovat. Když nám pošle fotky z dovolené v plavkách, je to to nejlepší ocenění a motivace pro naši další práci.“
