RNDr. Kateřina Nová, vedoucí oddělení kontroly kvality FTO VFN, byla léta kmenovou členkou týmu „transfúzky“. Nyní se po 26 letech zaměstnání v naší nemocnici chystá věnovat rodině a zvlášť manželovi, revitalizovat domácnost a konečně bude mít čas i na koníčky, především na knihy. Zeptali jsme se jí, jak se jí s naší nemocnicí žilo…
Do VFN jsem nastoupila v roce 1996, v osmatřiceti letech. Ve zdravotnictví jsem pracovala celý život, ale tehdy poprvé jsem se stala zaměstnankyní velké fakultní nemocnice. Zpočátku to nevypadalo jako velká změna, až postupně jsem začala objevovat, co vlastně taková fakultní nemocnice znamená, co všecko zajišťuje, jakou má organizaci, kolik zaměstnanců… Vlastně mě občas udivuje, že v tak velikém zařízení všechno funguje, jak má.
Byla to náhoda, nebo jste si VFN vybrala?
Spíš to byla náhoda. Předtím jsem pracovala v Nemocnici Pod Petřínem jako zaměstnanec II. lékařské fakulty UK, ale po proběhlé restituci nemocnici vrátili Kongregaci Milosrdných sester svatého Karla Boromejského, a fakultní zaměstnanci dostali výpověď. Pracovala jsem tehdy v oddělení nukleární medicíny, takže jsem hledala místo v oboru – tehdy to ještě bylo na poliklinice v Klimentské, což jsem měla prakticky na dohled od bydliště.
Co vám naše nemocnice dala a co vzala?
Rozhodně mi dala jistotu trvalého zaměstnání, toho si moc cením. Moje pracovní místo na oddělení nukleární medicíny sice bylo zrušeno, ale nebyl problém najít zaměstnání na fakultním transfuzním oddělení. Zároveň jsem se samozřejmě musela naučit spoustu nových věcí, ale to je velké plus, člověku to trénuje mozek.
Kam se váš obor za ta léta posunul?
Spíš bych dokázala zhodnotit, jak neuvěřitelně se změnily poměry v laboratorní praxi obecně. Do zaměstnání jsem nastupovala v roce 1983 po vysoké škole. Každá z laborantek měla svou metodu, kterou používala (ručně, ve zkumavkách a se skleněnou pipetou, zkumavky a pipety se potom myly a používaly opakovaně!), pak výsledky zapsala (ručně) do sešitu. Na konci pracovní doby se všechny laborantky sesedly k jednomu stolu, uprostřed vrchní laborantka s velkou knihou, a jednotlivé laborantky hlásily výsledky ze svých sešitů a vrchní vše zapisovala do knihy. Automatické analyzátory? PC? Internet? Jednorázový materiál? Zapomeňte.
Končíte v náročném covidovém období. Co pro vás tahle úplně nová zkušenost znamenala?
V tomhle směru je mi trochu smutno. V naší práci se sice příliš nezměnilo, ale celkově je život mnohem méně hezký, než býval. Nejhorší mi připadá ztráta životních perspektiv, plánů i nadějí. Nemůžeme se setkávat s přáteli, zajít do muzea ani na koncert, ani jet na dovolenou. Kéž by se objevilo světlo na konci tunelu!
