Zanedlouho skončí můj dlouholetý pracovní poměr ve VFN a byla jsem požádána o odpovědi na otázky, které se týkají rehabilitace a mě osobně. To by však bylo na příliš dlouhé povídání a nikoho by to nebavilo. Proto jsem se rozhodla, že raději vzpomenu na vznik kliniky a na některé osobnosti, které mě ovlivnily osobně i profesně.
Něco málo o tom, proč jsem se rozhodla studovat rehabilitaci.
Po maturitě na SVVŠ jsem přemýšlela, co budu dělat dál. Aktivně jsem sportovala, a proto jsem se rozhodla pro studium rehabilitace. Myslela jsem si totiž, že budu s pacienty „cvičit“, což se samozřejmě naplnilo pouze částečně a moje představa byla v podstatě legrační.
Během studia rehabilitace mě ze všech klinických oborů nejvíce zaujala neurologie. Bylo to také proto, že praxe na neurologické klinice naší nemocnice vedly zkušené fyzioterapeutky, které nás pro tento obor dokázaly získat. Po ukončení školy jsem se proto ucházela o místo fyzioterapeuta (tehdy ještě rehabilitačního pracovníka) na této klinice. Byla jsem velmi ráda, že jsem mohla 4. září 1972 do VFN nastoupit. Rehabilitace se právě v tomto roce centralizovala (své sídlo měla v suterénu 3. interní kliniky) a mně bylo umožněno začít pracovat na neurologické klinice.
Pochopila jsem, že to byla ta nejlepší volba. Oddělení rehabilitace na této klinice tehdy vedl pan profesor Jan Pfeiffer, který patřil mezi významné zakladatele rehabilitace v bývalém Československu. Pan profesor byl velmi vzdělaný člověk mnoha zájmů. Zůstanu však u rehabilitace. Pan profesor se celý život snažil, aby se tento obor u nás vyvíjel jako ve vyspělých státech Evropy. Zajímal se o to, jak žijí lidé s těžkým zdravotním postižením, a usiloval o změny v jejich prospěch.
V roce 1988 byl pan profesor jmenován přednostou nově vzniklé Kliniky rehabilitačního lékařství, která dodnes sídlí v krásné části Prahy na Albertově. Postupně se zde vytvořil tým mladých rehabilitačních lékařů, fyzioterapeutů a ergoterapeutů (později se připojili psycholog, logoped, sociální pracovník a další odborníci, kteří mají v rehabilitaci své důležité místo).
Léta ubíhala a pana profesora ve vedení vystřídal docent Jiří Votava a později profesorka Olga Švestková, o které bych se chtěla krátce zmínit. Znala jsem ji velmi dlouho a byla jsem také u jejích profesních začátků. Profesorka Švestková navázala na odkaz profesora Pfeiffera a rozvíjela dál jeho myšlenky. Bylo velmi inspirující být denně vedle ní a sledovat, jak se vyvíjí jako odborník, a současně také obdivovat její vztah k lidem. Vždy byla připravena pomoci každému, kdo pomoc potřeboval. Byla laskavá a empatická, žena plná energie. Když v roce 2018 náhle zemřela, nemohli jsme se s tím dlouho vyrovnat. Stále na ni vzpomínáme a věříme, že je na Albertově pořád s námi a fandí nám.
Současné vedení kliniky velmi podporuje odborný růst svých zaměstnanců. Na vědě a výzkumu se podílí mnohem více terapeutů . Mladí lidé, které přijímáme, mají velmi dobrý teoretický i praktický základ. Někteří z nich mají možnost se po čase zapojit do postgraduálního studia. Uplatňují se také jako lektoři v odborných kurzech pořádaných v ČR i v zahraničí. Všichni dohromady se snažíme mezi sebou udržovat dobré vztahy.
Čas běží a naše klinika „běží“ také. Fyzioterapeuti pracují na většině klinik VFN a společně s ostatními kolegy se snažíme naplňovat moderní pojetí rehabilitace. Díky týmové spolupráci se nám to daří.
A nyní něco osobního.
V naší nemocnici pracuji téměř 50 let. Poznala jsem zde skvělé lidi a mnozí z nich se stali mými přáteli. Učila jsem také nadané studenty, kteří se výborně uplatnili na renomovaných pracovištích.
A nakonec pacienti – bylo jich hodně, moc ráda jsem se s nimi při terapiích setkávala a na řadu z nich nejednou vzpomínám.
Na závěr bych chtěla popřát všem kolegům a zaměstnancům naší nemocnice, aby měli vždy osvícené a chápající vedení, aby dělali obvyklé věci neobvykle dobře a aby měli často důvod se usmívat.
Karel Čapek měl pravdu, když řekl: „Humor je solí života a kdo je jím prosolen, vydrží dlouho čerstvý.“
Vendula Matolínová
