Již několik měsíců mají zaměstnanci naší nemocnice k dispozici služby psychosociální podpory. Se zvládáním stresové pracovní zátěže, frustrace, s emocemi, obavami i pocitem vyhoření pomáhají psychiatři, psychologové, nemocniční kaplan nebo třeba PEER pracovníci. Právě s peery má pozitivní zkušenosti vrchní sestra psychiatrické kliniky Bc. Zuzana Fišarová. Prozradila nám, v jaké krizové situaci se neváhala na peer konzultanta sama obrátit nebo proč se řada zdravotníků asi stále bojí vyškolené zdravotníky oslovit. Pomoci přitom podle ní mohou nejen v krizi, ale i z preventivních důvodů.
Mohou mít zdravotníci na psychiatrické klinice také psychické potíže nebo jsou v porovnání s jinými obory otrlejší?
Psychiatrie je sice specifická, ale lidé s obtížemi v oblasti duševního zdraví jsou všude. Řada lidí si myslí, že psychiatrie je jiný svět, ale není to pravda. Navíc obecně vzrůstá agrese, a to především ve zdravotnictví. Může to být dáno čekací dobou, špatnými podmínkami v čekárnách, ale i přístupem zdravotníků, kteří často berou všechno jako samozřejmost. Nechci se nikoho dotknout, ale občas třeba pacientovi, který si stěžuje na bolest, odpovíme, že to bolet zkrátka nemůže, nebo že strach z výkonu má každý. Přitom právě tyto pocity jsou subjektivní. A právě v takových případech je podle mě zapotřebí poskytnout zdravotníkům více podpory a vštípit pochopení.
S tím mají pomoci peeři?
Ano. Ve VFN můžeme být v tomto ohledu i průkopníky využívání peerů a interventů, protože rozhodně není chybou manažera, že se na pracovišti něco stane, a už vůbec ne, že to manažer není sám schopný zvládnout. Já osobně cítím, že sama postrádám objektivitu, byť jsem z kliniky, ze známého prostředí, a vím, jak to tady chodí. Někdy mám tendenci mávnout rukou a divím se, co ostatní čekali, když jsou na akutní psychiatrii. Ale ono to tak není. Vliv člověka z venku je velmi důležitý. Když navíc s manažerem spolupracuje a nechá si vysvětlit aktuální krizovou situaci, je schopný poměrně rychlé intervence.
Můžete uvést konkrétní příklad?
Nedávno u nás došlo k poměrně dost násilnému a dramatickému činu, kdy pacient s agresivním záchvatem vytrhl poklop od vzduchotechniky, vlezl do ní, proboural kus zdi, zničil nábytek, okno, troje dveře a celkově naše oddělení hodně zničil. Přestože se může zdát, že jsme na psychiatrii otrlejší, byl to pro všechny lékaře, sestry i sanitáře strašný zážitek. A je náročné jej zpracovat. I když se kolegů ptám, zda nepotřebují s něčím pomoci, z 80 procent odpoví, že ne, že vše zvládnou. Tak to bylo i tentokrát. Domluvila jsem návštěvu jedné peerky na našem oddělení. Přišla k nám, s týmem promluvila o tom, co se stalo, jak se cítí. Peer konzultanti mají různé techniky, jsou perfektně vyškolení, vědí, jak s poškozenými mluvit, a nabízejí víc druhů pomoci od relaxace, lehkých technik až po odbornou pomoc psychologa či psychiatra. Pokud je člověk otřesený, je správné mu nabídnout i možnost opustit v ten den oddělení. Většina to ale odmítá, chce si popovídat. A peerovi toho svěří víc než svému nadřízenému, lidé nemají takový strach.
Z čeho mají strach? Ulevit si v krizových situacích je přece pochopitelné…
To samozřejmě ano, ale spousta lidí má pocit, že když projeví slabost, tak si jeho nadřízený bude myslet, že není na svou pozici dost silný, což určitě není správné. Každý reaguje na krizové situace jinak. Když se někdo při agresivním záchvatu pacienta rozsype, tak to rozhodně neznamená, že je to špatný zdravotník. Naopak je možná podezřelé, pokud je někdo příliš v klidu. Někdo to v sobě drží a někdo naopak. Na to ale přijde spíš peer než třeba já, bez ohledu na vzdělání. Nejsem totiž dost objektivní. Spousta lidí má navíc strach, že když budou peera kontaktovat, budou mít záznam v dokumentaci, lidé z nich budou dělat blázny. Je to však nesmysl. Pomoc je zcela anonymní, ke konzultaci nejsou žádné zápisy, žádný závěr. Peeři svou činnost vykazují jen obecnými statistikami, kolik ošetřili lidí, kolik z toho bylo žen a mužů apod. V tom je princip kolegiální podpory. Nic by nemělo být dohledatelné, aby se lidé nebáli svěřovat. U nás na to asi ještě nejsme zvyklí, stále tu panují předsudky, že když si na něco budeme stěžovat, tak nás vyhodí.
Není pro řadu lidí příjemnější svěřit se někomu mimo nemocnici než svým kolegům? Peeři také pracují ve VFN…
Ano, pracují, ale to je právě dobře. Psychologická podpora od psychologa, který se nepohybuje ve zdravotnictví a nemá reálnou zkušenost, funguje například tak, že vám navrhne zkrácenou pracovní dobu. Jenže málokterý zdravotník o ni stojí nebo si ji může dovolit. Nelze vše brát podle příruček, jak bojovat se syndromem vyhoření – zkrátit si pracovní dobu, dát výpověď, změnit práci, jet k moři. Někdy si to prostě nemůžeme dovolit. Naši peeři vycházejí z vlastních zkušeností, dokážou se vžít do situace, ve které se nachází člověk, který podporu potřebuje. Nosí stejnou uniformu, chodí stejně do práce, stravují se ve stejné jídelně. Autenticita je tady skutečně důležitá.
Kdy by mělo vedení kliniky přizvat na pomoc peery?
Jsou dvě možnosti, kdy to dělat. Ta první je krizová. Tedy zkontaktovat peera nebo koordinátora peerů v krizové situaci, aby se zdravotníky promluvil, vyslechl si jejich názory, nápady na zlepšení, jak jsem již zmiňovala. Ta druhá je preventivní. Doporučuji ostatním vedoucím pracovníkům, aby si peera preventivně přizvali třeba na provozní poradu nebo jiné týmové setkání. Stačí, když bude jen přítomný, bude poslouchat. Často může řídit diskusi, když se ostatní dohadují, a dovést ji ke konstruktivnímu řešení. Někdy není špatné si přiznat, že nejsme schopni přijít na provozní poradu oddělení s objektivním nadhledem a vyslechnout si, jaké mají ostatní problémy, aniž by na to nemělo vliv, co se zrovna na klinice děje, jaký máme rozpočet a podobně. Lidé mají různé problémy a různě je také řeší. Prostřednictvím peera mohou ventilovat nejen svou nespokojenost, ale i to, co by se dalo zlepšit. Je potřeba, aby se nesnižovala závažnost/váha této problematiky. Není to nic okrajového, je to naopak velmi důležitý prvek. A v rychlých oborech je ještě potřebnější. Ráda bych ještě zdůraznila, že bez podpory paní náměstkyně Dity Svobodové a pana ředitele by náš program psychosociální podpory nemohl fungovat. Moc jim za to děkuji.
