Stojí na sále i osm hodin v kuse, čtyři operace za sebou nejsou výjimkou, ale ten adrenalin a náboj za to stojí. Tým sálových sester, takzvaných „sálovek“, Bc. Gabriely Opatřilové z 1. chirurgické kliniky VFN a 1. LF UK má jasno, že je to přesně ta práce, kterou chtějí dělat.
„Jsme dost stabilní kolektiv, tady se rychle pozná, kdo skutečně chce pracovat na sále a kdo na to má, tady se nedá předstírat ani hrát,“ konstatuje Gabriela Opatřilová, která velí týmu 18 sester a 10 sanitářů, a vysvětluje: „Občas k nám přejdou holky z jiných pracovišť. Některé vydrží, ale většina odchází pracovat do klidnějších oborů. Úplně tomu rozumím, tahle práce není pro každého. Ty, co projdou ohněm, jsou naše 😊. Myslím si, že jsme dobrý kolektiv. Můžeme se na sebe spolehnout, podržíme se. Lékaři si nás váží, respektujeme se navzájem, vždycky se na všem domluvíme. Totéž platí i o vedení kliniky – o vrchní sestře, přednostovi a primáři. A to je moc fajn pocit.“
Jsme týmoví hráči
Na sálech chirurgické kliniky se denně operuje na čtyřech sálech najednou, v každém týmu jsou tři lékaři, dvě sestry: instrumentářka a takzvaná obíhací sestra, sanitář, anesteziolog, anesteziologická sestra a technik. Operuje se tady téměř všechno kromě kardiochirurgických výkonů a neurochirurgických výkonů. „Každý den je jiný, baví mě ta šíře výkonů, je to pestrá práce,“ vypočítává Gabriela Opatřilová a dodává: „Operace mají samozřejmě své dané postupy, musíme je znát, ale vždycky se přidá něco nového, jiného, co dodává práci na zajímavosti. Jsou to každodenní výzvy, pořád se učím, už od roku 1988, co jsem nastoupila. Strašně mě baví ta provázanost týmu, jeden bez druhého bychom nemohli existovat, musíme si naprosto věřit a spoléhat se na sebe navzájem. Jsme týmoví hráči, tady se sólisté neuplatní. A takové si hledám sestry: odvážné, dobrodružné, s pevnými nervy, kolegiální, tolerantní, které v pravou chvíli dokážou emoce odsunout na vedlejší kolej, zároveň musí být extrémně zodpovědné a pečlivé.“
Šéfka, ale jen v pracovní době
Na sále jsou role jasně dané, ale když je volno, sálovky, lékaři i sanitáři rádi podnikají společné akce, například výlety na kole. „Je potřeba odpustit nashromážděný adrenalin, já jezdím ráda na kole, cvičím pilates a programově si ordinuji každý měsíc nějaký tematický víkend. Po náročné práci se musí každý naučit vypnout, jinak to v naší profesi není možné. Vyhoření by přišlo rychle,“ konstatuje Gabriela Opatřilová a usmívá se: „To by byla velká škoda, kdo by se chtěl vzdát tak úžasné party a zajímavé práce!“
Vizitka
Nástup do VFN rozhodně nebyla náhoda, pracovala zde maminka jako vedoucí laborantka v biochemické laboratoři. Gabriela Opatřilová za ní často chodila, takže s naší nemocnicí vyrůstala. Volba střední zdravotnické školy byla přirozená. Uvažovala o práci na oddělení, ale vrchní sestra jí nabídla místo na sále. Jak sama říká: nejdřív se zhroutila, pak po několika dnech místo přijala a od roku 1988 si neumí představit, že by dělala něco jiného. Naprosto se našla, je to její životní role.
