Při příležitosti Mezinárodního dne sester k nám do VFN zavítali herečtí sourozenci Adéla a Dalibor Gondíkovi a syn Dády Theodor. Přesně před rokem totiž specialisté z II. interní kliniky tehdy dvaadvacetiletému Theodorovi zachránili život. Strávil u nás v nemocnici celý měsíc, z toho deset dní napojený na ECMO. Od té doby se vrací za „svými“ sestřičkami a lékaři pravidelně. Získali jsme od nich rodinný rozhovor.
Jaký máte vztah ke zdravotníkům? Ke zdravotnické profesi?
Adéla: Já velmi vřelý, protože to byla jedna z dalších variant, kam se hlásit na školu. Chtěla jsem být buď paní učitelka v mateřské škole, nebo zdravotní sestřička. Ve finále mě vzali na herectví, ale profesi sestřičky jsem si vyzkoušela, když jsem ji měla hrát v seriálu Ordinace v růžové zahradě nebo pak Sestřičky – modrý kód. I když vím, že se to s realitou nedá srovnat, tak nějak podvědomě mi v té roli bylo dobře.
Theodor: Jednoduše řečeno je obdivuju. Jsem ohromen, jak všichni spolupracují dohromady jako hodinky. Ta neuvěřitelná souhra, profesionalita a celková dobrá nálada u sestřiček a doktorů z nich dělá opravdové hrdiny. Po mé „epizodě“ můžu v klidu usnout s pocitem, že všem lidem je ve VFN věnována stejné péče jako tenkrát byla mně.
Dalibor: Víte, když si člověk zažije pár situací, kdy mu museli zdravotníci, záchranáři, kluci a holky v sanitce zachraňovat život… a to se mi stalo… tak na tuhle otázku snad neexistuje odpověď. Jen slova díků, obdivu a vděku. Za obětavost. A to je asi to slovo a ta vlastnost, kterou mají. A kterou my, v tom obyčejném životě, občas ztrácíme. Vlastně skoro pořád. Ale oni NIKDY. Prostě NIKDY. A za to všem děkuji a děkovat nepřestanu.
Vaše osobní zkušenosti s naší nemocnicí?
Adéla: Jen ty nejlepší. I když upřímně bych ráda, kdybych vlastně žádné zkušenosti neměla.
Theodor: Já jsem se vlastně celou dobu cítil jako doma. Vlastně možná trochu líp, protože mi všichni splnili moje přání, kdykoli bylo potřeba. Všechna vyšetření probíhala bezproblémově a bezbolestně, i tak se pozná opravdu kvalitní práce a ochota.
Dalibor: Jen ty nejlepší. Asi řeknu to, co slýcháte pořád. Když k vám člověk přijde, tak se lekne. Ten barák… ty baráky… Ale to jsou jen fasády. Uvnitř bije upřímné srdce a neskutečná odhodlanost a pracovitost. Jsem moc rád, že jsem mezi těmi zdmi mohl být a zažít ten „váš” život. A to opravdu myslím upřímně. I ty zdi:-)
Co vás ve VFN překvapilo?
Adéla: Neskutečně vřelý přístup a profesionalita všech, s kým jsme přišli do styku. Jak sestřiček, tak lékařů. Úplně nám padala brada.
Theodor: Budova na první pohled nevypadá jako nějak zvlášť super nemocnice, ale člověk nesmí soudit knihu podle obalu. Jakmile jsem uviděl prostředí a techniku uvnitř koronárního oddělení, byl jsem klidný. Všechny moderní vymoženosti a vychytávky na záchranu života byly přítomny.
Dalibor: Nevím, jestli slovo překvapilo je to správné… Ale vzhledem k tomu, co se nám stalo a proč jsme u vás museli pobýt pár týdnů, když to řeknu snad hodně hezky… mě nadchnul, ne „překvapil”, hlavně přístup. Všech. Od prvního okamžiku. A fantastická a klidná profesionalita. Absolutní profesionalita. Víte… zachránili jste život. A to doslova. A tak to je. Co mám k tomu víc říct?
Co aktuálně profesně děláte a co vás čeká v nejbližších měsících?
Adéla: Ještě chvilku hraju v seriálu Ulice, pak skoro denně v divadle a vysílám jednou týdně v ČRo Dvojka pořad Blízká setkání. Pravidelně ve středu.
Theodor: Já se dnes snažím nemyslet na další možné nemoci a zdravotní problémy, které by mohly narušit můj vnitřní klid, ale spíš si užívám života a hledám příjemné možnosti klidné práce a rozvoje sebe sama. Chtěl bych se do budoucna věnovat střihu a editaci videa. Už od dětství mě to táhlo do zákulisí filmu, kde bych ve střižně pracoval na velkém projektu. Jelikož mě tímto způsobem život usadil, mohu se této činnosti věnovat víc.
Dalibor: Každé ráno se snažím rozdávat energii ve vysílání ČRo Dvojka a také v divadle Ungelt a hlavně v Činoherním klubu, kde se cítím tak trochu „doma”. A možná se chystá nějaká paráda do televize. Třeba se s Aduš vrátíme :-).
Jaké máte plány na léto?
Adéla: Já se chystám na cvičení v Edenu. Všesokolský slet – skladba Leporelo pro dorostenky a mladé ženy. Do starších jsem se nevešla :-). Potom si pojedem odpočinout k moři a v srpnu už zase začnu pracovat…
Theodor: Rád bych se konečně po dlouhé době podíval k moři. Bohužel s mým zdravotním stavem to není jen tak, ale jsem přesvědčen, že tento rok dostanu tu možnost a konečně chytím pořádný bronz.
Dalibor: Být s manželkou.
Co vás teď nejvíc těší?
Adéla: Chviličky volna u nás doma. Mám tam letité resty. Vyklízení všeho. Skříní, nejrůznějších místností, zákoutí, garáže a podobně. A pak zahrádka. Jen tak sedět u kávy a koukat. To je sen.
Theodor: Nejspíš to jsou ty neobyčejnější věci. Jako je jít se projít, sám si moct zajít na zmrzlinu s kamarády, sám se zvednout z postele, jít dát pusu přítelkyni, která se mnou velice statečně prožila ten neuvěřitelný květen minulého roku, zajít s rodiči na společný oběd. Asi prostě to, na co každý z nás zapomíná. Prostě žít život.
Dalibor: Být s manželkou. A pak taky asi dalších 1800 věcí :-).
