V Centru rodinné intermediární péče KGPN 1. LF UK a VFN poskytují lékaři a sestry péči nedonošeným novorozencům, kteří již nemusí zůstávat na jednotce intenzivní nebo resuscitační péče, ale jejich zdravotní stav zatím neumožňuje návrat domů. Klíčovou roli v této fázi hraje moderní monitorovací systém firmy Masimo, pořízený díky podpoře spolku Apolinářská nedonošeňátka (www.aponedo.cz).
Tento systém umožňuje nepřetržitý společný pobyt maminky a miminka (rooming-in), jakmile není nutná intenzivní péče. Novorozenec má na ručičce nebo nožičce připevněný senzor, který 24 hodin denně sleduje jeho životní funkce. Data jsou okamžitě přenášena na monitor v sesterně, kde je miminko pod neustálým odborným dohledem. Sestřičky tak mohou v případě potřeby okamžitě zasáhnout.
„Pro miminko je nesmírně důležité být na pokoji s maminkou. Tento kontakt zásadně přispívá k jeho psychické pohodě a vývoji. Navíc máme ověřeno, že díky rooming-in se výrazně zkracuje doba hospitalizace,“ vysvětluje MUDr. Gabriela Malošková, vedoucí lékařka Centra rodinné intermediární péče. Dodává, že ještě donedávna bylo běžné, že maminky byly po stabilizaci jejich zdravotního stavu propuštěny domů a za svými miminky na oddělení docházely jen na část dne. Večer a v noci už s nimi být nemohly a o péči se tak staral nemocniční personál.
Příběh Veroniky, Jasmínky a Kryšpína
O svou zkušenost se s námi podělila paní Veronika, která nedávno porodila ve 26. týdnu těhotenství svou dcerku Jasmínku. Díky centrálnímu monitorovacímu systému Masimo mohla s Jasmínkou zůstat na jednom pokoji. Její příběh je o to zajímavější, že před šesti lety u Apolináře přivedla na svět také svého prvorozeného syna Kryšpína – rovněž nedonošeného, ve stejném týdnu těhotenství.
Co pro vás bylo na začátku nejtěžší, když jste zjistila, že vaše miminko bude potřebovat intenzivní péči?
Když jsem rodila poprvé, vůbec jsem nevěděla co čekat. Byla jsem v šoku a ani jsem netušila, že je možné takhle malinké miminko zachránit.
Jak vnímáte rozdíl mezi péčí o syna před šesti lety a nyní o dceru?
Se synem jsem mohla být poměrně dost přes den. Měla jsem možnost ho chovat, mazlit se s ním a hrát si, ale večer jsem ho musela předat sestřičkám a odjet domů. Teď je to úplně jiné. S dcerou jsme pořád spolu na pokoji. Mám větší klid, protože vím, že kdyby se něco dělo, sestřičky zasáhnou během pár vteřin. Můžu si dokonce odskočit na kávu nebo na záchod, aniž bych musela někoho žádat o pomoc. Velkou změnou je pro mě i to, že máme dostatek soukromí a manžel se synem za námi mohou přijít, takže trávíme víc času společně jako rodina.
Jak vás zkušenost s předčasnými porody ovlivnila jako maminku?
Nemyslím, že by mě to výrazně změnilo jako mámu. Ale náš partnerský vztah to hodně posílilo. To, čím jsme si prošli, nás obrovsky sblížilo.
Na co se nejvíc těšíte, až vás pustí domů?
Nejvíc se těším na to, až si všichni společně lehneme do postele a pustíme si pohádku.
