Když nám Mgr. Eva Krkavcová, která pracuje jako klinický bioanalytik na Ústavu patologie 1. LF UK a VFN, zaslala do letní fotosoutěže spoustu krásných záběrů ze svých cyklistických výprav, bylo rozhodnuto. Domluvily jsme se, že si najde čas a bude nám o své vášni pro cyklistiku vyprávět.
Cyklistika byla v mém životě vždy spíše doplňkovým sportem. Na žádné cyklistické dovolené jsme s rodiči nejezdili, spíš jsem měla kolo jako dopravní prostředek. Jezdila jsem třeba z Prahy na chalupu (70 km), nebo do školy, na volejbalové tréninky, sem tam na nějaký výlet.
Zdravotní důvody mě odvedly od volejbalu
Před pár lety jsem ale musela ze zdravotních důvodů přestat hrát volejbal. Do té doby jsem hrála 1. ligu žen. Už rok před tím jsem si pořídila první lepší kolo (gravel) a zaujal mě bikepacking, což je taková cykloturistika, kdy si na kole vozíte vybavení do přírody (spacák, vařič a další potřeby). Začala jsem mít na ježdění prostě víc času. Ve stejné době, kterou popisuji, jsem se seznámila i se svým partnerem, který to měl s cyklistikou dost podobně. Seznámili jsme se na malém punkovém cyklistickém závodě, který pořádali naši společní kamarádi z Rekol (růžová sdílená kola), a mám pocit, že naše třetí rande byla „vyjížďka“ z Prahy do Karlových Varů – asi si mě chtěl otestovat 😊.
Hodí se každý důvod, proč sednout na kolo
Jezdím denně – do práce, na nákup, kamkoliv! Do práce to mám sice nejkratší cestou pět kilometrů, ale většinou najezdím týdně, když nepočítám víkendový výlet, kolem 100 km. Docela ráda vyzvedávám třeba nákupy z e-shopů na druhém konci Prahy 😊. A navíc rychlá ranní jízda přes Nuselský most, který je plný stojících aut, člověku zvráceným způsobem zvedne náladu! A co mě baví nejvíc? Rozhodně je to jízda na horském kole (MTB – Mountain Bike) a občas gravel (z anglického štěrk), což je sice kolo s berany, ale má jinou geometrii než silniční kolo a zvládnete s ním jezdit i v lehčím terénu.
S partnerem na jednom z „kratších“ závodů pod názvem 400ULTRA. 
Takhle občas dopadají naše odpočinkové víkendové vyjížďky 😊.
Máme své technické vychytávky
Jak drahý koníček může cyklistika pro někoho být, si každý nastaví sám. Jezdit se dá na všem a jak s oblibou říká můj partner: „Je to v hlavě!“ 😉 Za mě je nejlepší investicí dobrá navigace (wahoo, garmin). Můžete si v klidu natrasovat, kam chcete jet, nejste závislí na značených cyklostezkách a nemusíte pořád vytahovat mobilní telefon z kapsy. Ale loni jsme vylepšili svoje horská kola o elektrické řazení, což je perfektní věcička, která na dlouhých akcích nebo při špatném počasí neuvěřitelně zvýší komfort jízdy.
Závody beru jako velkou výzvu
Každý závod má něco do sebe. Pochlubit by se asi dalo třemi vítězstvími v populární sérii Gravel Blinduro (2021–2023), ale více si cením každého dokončeného závodu z kategorie, která by se dala nazvat „ultra“ – což jsou delší závody bez podpory. Úspěšně jsem takto dokončila, občas jako jediná žena, kratší nonstop MTB akce, například 400ULTRA, DoKola (370 km) nebo Spirálu MTB, což je hodně zajímavý závod. Jede se v prosinci a na navigaci vidíte jen desetikilometrovou trasu před sebou a vlastně ani nevíte, kde ten závod bude končit. Jako první žena jsem dojela i do cíle závodů Moravia Divide, Slovakia Divide (oboje zabere cca 3–5 dní) a naposledy loni v srpnu jsem absolvovala Carpathian Mountain Race (cca 1900 km a 38 000 m převýšení). Jen pro představu, na normální vyjížďce většinou nasbíráte na 100 km zhruba 1000 výškových metrů 😊.
Nejnáročnější byl právě asi poslední zmiňovaný závod přes Karpatský oblouk vzhledem k jeho délce. U všech akcí lze ale obecně říci, že záleží hlavně na počasí, to mění náročnost závodu. I v červnu jsme na DoKola 2024 zažili v Novohradských horách déšť a 5 stupňů Celsia…
O silné zážitky není nouze
Nevím, jaký vybrat! 😊 Silným zážitkem bylo určitě setkání s medvědem právě loni v Rumunsku na Carpathian Mountain Race, kdy byl od nás jen pár metrů. Naštěstí jsou medvědi v Rumunsku plaší, takže se jen otočil zády a zmizel mezi stromy. Na Moravia Divide jsme museli na začátku května, kdy není úplně teplo, během pár kilometrů přebrodit třikrát stejný potok. To jsou zážitky, které ve vás zůstanou.
Ale pak jsou i ty příjemnější zážitky, jako je ranní jízda pouští Wadi Rum v Jordánsku. Mimo jiné se zde natáčel film Marťan a Hvězdné války. Nebo musím zmínit výhledy na pohoří Tian Shan v Kyrgyzstánu. A silné jsou samozřejmě i okamžiky, kdy vám někdo nezištně pomůže v nouzi – nabídne přístřeší, potraviny, odvoz.
Kujeme plány na další cyklodovolené
Do fotosoutěže jsem poslala právě snímek z „dovolené“ ze závodu v Rumunsku. Ale jinak jsme dovolené na kole trávili také v Černé Hoře a v již zmiňovaném Jordánsku, které jsme projeli ze severu na jih, a v Kyrgyzstánu, kde jsme se nechali s trasou inspirovat jedním z nejtěžších závodů horských kol – Silk Road Mountain Race. Na naše putování se můžete podívat i v tomto krátkém VIDEU. Letos v létě bychom se rádi vypravili na tzv. Ruta de Las Tres Cordilleras, což je horský přejezd z Bolívie do Peru.
Základem je dostat se šťastně do cíle
Alespoň pro mě je cyklistika o svobodě. Když máte vše s sebou a nejste na ničem a na nikom závislí, tak se nic nevyrovná východům a západům slunce někde v „divočině“. Je jedno, jestli je to divočina v horách Střední Asie, ve Slovenském rudohoří nebo v Železných horách na Vysočině 😉. A co bych poradila lidem, které cyklistika baví? Jak už jsem zmínila výše, základem je určitě dobrá navigace.
V Kyrgyzstánu (a nejen tam) dost času trávíme i mimo sedlo kola, ale ty výhledy za to stojí! 
Průsmyk Mels-Ashuu (3420 m n. m.) v Kyrgyzském pohoří Tian Shan.
„Do práce na kole“? Určitě!
Výzvu pod názvem „Do práce na kole“ samozřejmě nenechám ležet ladem 😊. Nejvíce mě na tom baví, když se zapojí víc kolegů/kamarádů, kteří se třeba bojí po Praze jezdit, protože úplně neví kudy. Docela funguje se dohodnout na pár jízd společně – vyzvedávala jsem takhle doma kamarádku a doprovázela ji do práce. Teď už jezdí na kole i mimo tuto květnovou výzvu.
