V poslední době se mi staly dvě věci, u kterých mi pokaždé naskočilo slovo pokora. Tohle slovo se moc nepoužívá, a když, tak v negativním smyslu slova: někoho pokořit, míněno přemoci a ponížit. Přitom to tak vůbec není. Původním smyslem slova pokora je stav mysli, při kterém si člověk uvědomuje vlastní nedokonalost, vlastně pravý opak pýchy. Člověk je rád, když se mu něco podaří, ale nepropadá pocitu vlastní výjimečnosti a nepřipadá si, že je nejlepší a nejdůležitější na světě. Pokora funguje jako bezvadná pojistka proti nepřiměřenému sebevědomí, pocitu bezchybnosti, dokonalosti nebo nepostradatelnosti.
Poprvé mi tohle slovo přišlo na mysl před dvěma týdny. Volali mi, ať si přijdu převzít nějaké blíže neurčené ocenění na tradiční každoroční konferenci Efektivní nemocnice. Je to dost prestižní akce, kde se na základě celoročních průzkumů dělají žebříčky nemocnic podle několika základních kritérií. Jaké ocenění dostanu mi samozřejmě předem neprozradili, a tak jsem vyrazil a čekal, co bude. K mému obrovskému překvapení jsme získali první místo v kategorii Spokojenost zaměstnanců, což mi úplně vyrazilo dech. Z pozice ředitele (a vlastně z jakékoli řídící pozice) totiž devadesát procent času řešíte problémy, stížnosti, starosti, zádrhele a podobně. Nikdo vám aktivně nepřijde říct “mám se fajn”, a ani to člověk vlastně neočekává. A když pak dostanete tuhle cenu, je to veliká satisfakce, protože vidíte, že to tady na Karláku asi taková hrůza nebude. Ale v tom samém momentě se mi vybavilo, kolik slabých míst ještě máme, kolik problémů jsme nestačili vyřešit, kolik lidí si stěžuje na různé věci. A tak místo euforie a vykřikování, že jsme nejlepší, jsem tohle ocenění přijal s pokorou a uvědoměním si, že naše práce je vlastně nikdy nekončící a neuskutečnitelnou snahou po dokonalosti. Tak snad se posuneme za rok zase o kus dál a naši lidi budou zase o kus spokojenější. Hodně mi na tom záleží, i když vím, že všem se nezavděčím nikdy.
A pak jsem o pokoře přemýšlel ještě jednou, nezávisle na tom ocenění. Už skoro rok se potýkáme s čínským virem. Nemocnici to hodně změnilo, v dobrém i ve zlém. Ukázali jsme všem, že to, co děláme, má obrovský smysl a že práce ve zdravotnictví je sice těžká, ale zároveň nádherná. Navíc se dost zlepšují i platové podmínky lidí, vidím to na číslech za poslední léta. Do toho jsme rozdali státní odměny, příští rok se budou navyšovat tarifní platy o deset procent a stejně slyším hlasy, že je to málo, že jsou zdravotníci podhodnocení, že jsme hrdinové v první linii a tak. A v ten moment si vždycky vzpomenu na lidi, kteří vládním nařízením ze dne na den přišli o živobytí. Živnostníci, lidi pracující ve službách, v kultuře a spousta dalších. Kteří by dali nevím co, za to, kdyby mohli pracovat, ale místo toho sedí doma a nemůžou. Kteří mají taky těžkou práci, včetně večerů či víkendů. Kteří si sami platí sociální a zdravotní pojištění, nemají nárok na dovolenou a vůbec jistoty lidí zaměstnaných. A tak jsem si říkal, že by nám zdravotníkům taky trocha pokory neuškodila. Protože, navzdory všem našim těžkostem, jsou na tom jiní lidé během pandemie podstatně hůř, a to nejhorší je asi ještě bohužel čeká. Tak si na ně občas vzpomeňte…
Krásné Vánoce!
prof. MUDr. David Feltl, Ph.D., MBA
