O komplexnosti chirurgické péče, kterou poskytuje největší a nejstarší chirurgická klinika v ČR, o úspěších tohoto prestižního pracoviště, ale i o tom, s jakými potížemi česká chirurgie bojuje či proč rád zaměstnává na svém pracovišti ženy, jsme si povídali s prof. MUDr. Zdeňkem Krškou, DrSc., přednostou 1. chirurgické kliniky – kliniky břišní, hrudní a úrazové chirurgie VFN a 1. LF UK. Mužem, který zasvětil svůj profesní život chirurgii a naší nemocnici.
Ve VFN pracujete 38. rokem, z toho jste 12 let přednostou 1. chirurgické kliniky. Čím je vaše pracoviště specifické?
Jednoznačně komplexností péče. Jsme schopní jen s výjimkou několika málo chirurgických specializací poskytnout pacientům veškerou péči. Traumatologickou, částečně ortopedickou, operujeme na gynekologii, provádíme řadu urologických výkonů. Co se týká všeobecné chirurgie, řešíme všechny diagnózy v hrudníku a dutině břišní. Někteří naši lékaři mají zkušenosti či přímo odbornost z cévní chirurgie, takže společně s kolegy z kliniky kardiovaskulární chirurgie operujeme případy pokročilých nádorů dutiny břišní, hrudní, pánve či retroperitonea, které vyžadují pokročilou, nejčastěji onkovaskulární intervenci, a to v rámci unikátního onkovaskulárního centra, které atrahuje pacienty z celých Čech.
Naše nosné programy jsou onkologické a traumatologické, což jsou zároveň i programy národní. V nich se nám daří provádět tisíce výkonů ročně, což je, zvlášť u onkologické chirurgie, nezbytné. Čím dřív se podaří nádory odstranit, tím větší je šance na další léčbu. O šíři záběru našeho pracoviště napoví čísla: téměř 10 tisíc operačních výkonů ročně.
Co je vlajkovou lodí kliniky, na co jste pyšný?
Jednoznačně chirurgie rakoviny jater, slinivky břišní a žlučových cest. V této oblasti máme v rámci republiky zřejmě nepřekonaný počet výkonů. Pak operace nádorů pobřišnice a vlastně nádorů na všech orgánech dutiny břišní, při nichž podáváme pacientům chemoterapii do dutiny postižené nádorem metodou IPEC či PIPAC. Klinika se podílela na vývoji originálního českého aplikátoru na PIPAC a pro tuto metodu jsme výukovým pracovištěm nejen pro Česko. Jsou to výkony nesmírně náročné svou obtížností a délkou, řekl bych, že až za hranicí chirurgického chápání. Ale dávají naději i pacientům s velmi pokročilým nádorovým stavem. Provádíme operace velkých nádorů retroperitonea včetně nadledvin, osobně mám radost, že jsme schopní provádět velké operace nádorů pánve, které široce prorůstají do močového či pohlavního ústrojí. Mluvím o nádorech močového měchýře, pohlavních orgánů, tlustého střeva a o velkých sarkomech, které jsou na většině pracovišť označovány jako neoperabilní. Jsem pyšný, že máme na klinice takovou skupinu excelentních operatérů a dalších zdravotníků, kteří dokážou tak závažné případy nejen operovat, a to i za cenu rozsáhlých multiorgánových resekcí a exenterací, ale i dál o ně pečovat, protože vyžadují vývody (stomie) a velmi dlouhou následnou péči. Bohužel se v posledních letech počty nádorů pánve neustále zvyšují. Řešíme rutinně ve velkých počtech nádory mléčné žlázy i velké kožní nádory. Všechno již v pokročilých stadiích, s metastázami prorůstajícími například do plic či do jater.
Nemůžu rozhodně zapomenout na traumatologii. Málo se ví, že máme vynikající výsledky v operacích ruky a zlomenin patní kosti. Některé úrazy kostí i šlach nám dokonce posílají i ortopedické kliniky. V obrovském počtu ošetřujeme poranění oblasti kyčelního kloubu a provádíme artroskopická vyšetření. Skupina našich traumatologů vyjíždí už léta do zemí, kde se řeší následky humanitárních katastrof, a operuje desítky a desítky lidí přímo v místech konfliktů v rámci programu MEDEVAC. Tento program se ve spolupráci s ministerstvem vnitra zahajoval právě na našem pracovišti. Považuji to za velice důležité, protože musíme být připraveni. Bohužel narůstá násilí nejen ve vzdálených zemích a světadílech, ale i v Evropě a je jasné, že nějaká katastrofa se může kdykoliv stát i u nás. Ať mluvíme o atentátech, útocích… Pořádáme různá cvičení, spolupracujeme na mezinárodní úrovni s řadou států, například s Německem či Izraelem, který má s válečnými konflikty bohaté zkušenosti. Je třeba cvičit, učit se řešit střelná a jiná poranění, hromadná neštěstí. To se teorií nenaučíme, jedině praxí.
Jsem velmi rád, že klinika svým diagnostickým a terapeutickým rozsahem a potenciálem, a to díky VFN a 1.LF UK, představuje i v zahraničí uznávanou přední jednotku chirurgické péče. Současně se daří udržovat kvalitní pracovní prostředí, takže migrace personálu je i při enormním zatížení velmi nízká, a to nejen v rámci VFN, ale i v rámci chirurgických pracovišť celé ČR.
Co vás naopak ve vašem oboru trápí?
Zachovali jsme si ambulantní péči, ošetříme kolem 80 tisíc ambulantních pacientů ročně. Pro představu: denně k nám přichází 300 nemocných, v noční službě není výjimkou 40–50 zraněných či akutně nemocných. To jsou děsivá čísla, která jsou dána tím, že jsme „spádová“ nemocnice, ale i polohou naší nemocnice v centru Prahy. To je samozřejmě dobře, protože si nás lidé v nouzi mohou snadno a rychle najít. Tak by to i být mělo, v Česku stále platí, že více než 80 % úrazů končí na chirurgiích a traumatologiích, ne na ortopediích. Z toho profitují mladí lékaři, kteří si velice rychle naoperují potřebné výkony k atestaci, ale na druhé straně se takové množství nedá zvládat donekonečna.
Trápí mě špatně nastavené platby za výkony v chirurgii, které se nemění od 90. let minulého století a způsobují postupný kolaps jednoho z nejstarších medicínských oborů. Rád a často jezdím do okresních špitálů a hledám problémy, ale i inspiraci, co učit mediky, aby byli co nejlépe připraveni do praxe. A tam vidím, jak se náš obor rozpadá. Není dost atestovaných lékařů, odcházejí do ciziny, do jiných oborů. Snazších, bez stresu, s volnými večery a víkendy…
Nedostatek personálu (nejen) v chirurgických oborech v okresech způsobil, že se nám naprosto změnilo spektrum pacientů. Předloni taky přišlo za jednu noc na ošetření 40 nemocných, ale často to byli i opilí návštěvníci centra Prahy s menším poraněním nebo s akutní gastritidou. To se změnilo, ale nejen kvůli covidu. Dnes přijíždějí i vážně nemocní lidé z menších regionů, s pokročilými nálezy, neléčení, protože není kým. Malé nemocnice se zavírají nebo nemají dostatečně erudovaný personál. A z toho je mi smutno a úzko.
Největší průšvih, který vnímáte?
Chirurgie je out. Mladí lidé ji nechtějí dělat. Je to dřina, nedoceněná, neatraktivní. Ano, často i výsledky v onkochirurgii nebo traumatologii nejsou takové, jaké bychom chtěli. V našem oboru se hodně umírá, nosíte si obavy domů. Ale je to nesmírně důležitý a krásný obor. O to víc mě těší, že se na chirurgii stále častěji objevují ženy. Rád je přijímám do svého kolektivu: jsou často šikovnější, pracovitější a ochotnější než kluci. Mají stejný plat jako chlapi, cítím je jako naprosto rovnocenné operatéry. Jen mi jich je víc líto. Chirurgie nepřeje založení rodiny…
Přesto snad nějaké světlo na konci tunelu najdete?
Máme uznávané výsledky v léčbě karcinomu mléčné žlázy, nebývalé počty přežití u karcinomů slinivky, o měsíce déle než zbytek republiky, což je i zásluha vynikajících onkologů, které tady máme, zavedený program pokročilých jaterních operací, uznávanou kvalitní traumatologii. Nesmíme zapomínat na program léčby nádorů peritoneálního povrchu, kde jako jedni z mála poskytujeme komplexní léčbu.
Za náš výkon se přitom platí 260krát méně než v Německu a my přesto pacientům nabízíme totéž, stejně kvalitní péči jako tam. To mě trápí, ale zároveň jsem na své kolegy a naši kliniku nesmírně hrdý a za tu kvalitní práci jim děkuji. A jednoznačně jsem si splnil životní sen: už když jsem studoval na Fakultě všeobecného lékařství, nyní 1. lékařské fakultě, chtěl jsem se věnovat chirurgii a moc jsem si přál pracovat ve Všeobecné fakultní nemocnici, kam jsem se po práci v okresní nemocnici a v zahraničí rád vracel.
