Oslavu Mezinárodního dne sester zpříjemnila návštěva herce, scenáristy a režiséra Igora Chmely a jeho herecké kolegyně Lenky Vlasákové. Kromě zdravic, které můžete zhlédnout po kliknutí na videa, si ještě můžete přečíst i malý rozhovor s Igorem Chmelou.
Děkujeme, že jste přišel popřát našim zdravotním sestrám k jejich svátku. Za co si nejvíce vážíte jejich profese?
Za péči, kterou věnují pacientům, za úsilí, které vynakládají, a za oběti, které podstupují, aby své povolání vykonávaly svědomitě.
Některé vaše herecké role byly zasazeny i do lékařského prostředí. Zatímco na diváky vše působí věrohodně, herci to vnímají jinak?
Televizní seriály neodrážejí realitu lékařského prostředí, přestože se o to snaží. Bohužel z názorů profesionálů, kteří v nemocnicích pracují, jsem usoudil, že jsme většinou mimo. Na naši obhajobu lze říct, že koneckonců nejde o dokument z lékařského prostředí, ale o zábavu pro diváky.
Trpíte jako pacient syndromem bílého pláště?
Je to možné, snažím se ovládat, ale pravdou je, že nemocniční prostředí, sanitka a lékaři vzbuzují přinejmenším respekt.
Během pandemie covidu jste se rozhodl jít pečovat o pacienty postižené touto nemocí. Dokonce jste zvolil oddělení, kde už pacienti vzhledem k věku a stavu bohužel neměli žádné světlé vyhlídky. Byl za tím nějaký moment, impulz, který vás přesvědčil?
Impulzem byla potřeba pomáhat. Sedět doma a sledovat vládní nařízení mi přišlo frustrující, on-line děkování zdravotním sestrám mi přišlo jako hezké vyjádření podpory, nicméně jsem usoudil, že bych měl nabídnout svoji pomocnou ruku. Navíc mi přišlo, že sdělovací prostředky byly plné zpráv o přetížení a únavě zdravotních sester, především na jipkách, ale moc se nemluvilo o zoufalé a také velmi náročné práci pečovatelek v uzavřených domovech pro seniory. Udělal jsem si proto kurz pečovatele u Červeného kříže a nabídl se na takzvané Pečovatelské burze.
Zmínil jste se, že jste daroval krev, máte dokonce krevní skupinu 0. Nemocnice mají krve nedostatek. Přišel byste opět krev darovat?
Ano, velice rád.
V době covidu jste napsal scénář ke krátkému filmu Barcarole. Pojednává o mladé ošetřovatelce, která se na své první noční směně v domově seniorů musí postarat o tělo zemřelého klienta. Do toho vstupuje zápletka o konkurenčním boji pohřebních agentur. Nenapadlo vás, že se pro tak tabuizované téma nenajdou diváci? Obecně spíše vyhledávají pozitivní témata, která jim poskytnou odreagování od starostí.
Ta obava, že se to mine s diváckým zájmem, samozřejmě byla. Ale už během sbírky na Doniu, kde nám přispěvatelé darovali na film půl milionu, se ukázalo, že mnoho lidí chce, aby se takový projekt zrealizoval. Viděli v něm smysl a velmi nás tím podpořili. Navíc film i divadlo se snaží téma podávat s jemnou dávkou humoru, určitého uměleckého nadhledu. Divadelní představení s názvem Rozptýlení, které hrajeme před projekcí filmu Barcarole, je velmi komediálně laděné. Projekt je koncipován jako divadlo, poté následuje projekce filmu a na závěr ještě beseda s tvůrci. Divadlo Verze tak nabízí divákům tři zážitky v jednom večeru, dvě umělecké formy plus neformální debatu. Záměrem bylo, aby divadlo přineslo divákům i film.
Můžete něco prozradit ze zákulisí natáčení?
První natáčecí den se ráno strhla obrovská bouřka s vichrem, který polámal stromy na cestě k lokaci, kde jsme natáčeli. Štáb se tak dostavil asi o tři hodiny později. Každé natáčení provázela spousta nečekaných situací. Lenka Vlasáková se například jednoho rána, kdy měla točit, probudila s takzvaným vlčím okem, což je horší varianta ječného zrna. Už to vypadalo, že budeme muset přesouvat natáčecí plán, ale Lenčino oko se do odpoledne uzdravilo a my mohli pokračovat. Štěstí nám přálo! Bral jsem to jako dobrodružství. Štáb byl naštěstí složen z pohodových lidí, kteří svoji profesi zvládali velmi profesionálně, a na place panovala přátelská atmosféra.
Gratulujeme k tomu, že film byl představen i na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech a stal se součástí unikátního projektu propojení divadelního představení Rozptýlení souboru Divadla Verze s půlhodinovou projekcí. To vše je možné nyní vidět v Divadle v Celetné, kde s projektem hostujete. Jak na takové spojení diváci reagují?
Reakce jsou zatím velmi příznivé. Kromě divadelního představení a filmu diváci oceňují i besedu, která se mně osobně zdá velmi přínosná nejen pro diváky, ale i pro nás tvůrce. Z besedy se stane vždy zajímavá debata na téma, které divadlo a film ten večer přineslo. Neurčujeme žádný okruh otázek, které je možné klást, diváci se mohou ptát v podstatě na cokoli. Je to zkrátka příležitost k neformálnímu setkání lidí, k rozhovoru, při kterém jsme oproštěni od předešlých uměleckých forem. Z diváků a herců se v poslední třetině projektu stanou lidé bez přívlastků, kteří si mohou svobodně povídat. Přínos vidím hlavně v tom, že takzvaná živá kultura může pokračovat i po oficiálním zakončení představení, že může dojít k zvláštnímu spojení lidí, kteří během produkce byli na jedné straně protagonisté a na druhé straně konzumenty a v debatě pak mají možnost se ocitnout na společné platformě. To mi přijde skvělé.
Jaké pracovní plány máte na druhý půlrok? A kde budete trávit léto?
S divadlem Verze budeme hrát v Praze v Celetné a v různých koutech republiky. Hrát budeme i v létě, na letních scénách. Ve dnech 25.‒27. srpna proběhne na zámku v Křinci (poblíž Nymburku) takzvané Zámecké léto v Křinci, což je v podstatě malý festival divadla Verze, kde odehrajeme tři představení. A v programu jsou i koncerty. Je to takový multižánrový kulturní festival plný divadla, hudby a výborného jídla. Srdečně zvu! (www.zamekkrinec.cz/zamecke-leto-v-krinci)
