Pod záštitou Ministerstva zdravotnictví a naší nemocnice uspořádal Ústav ošetřovatelství pod vedením přednostky Mgr. Beáty Švárové konferenci na vysoce aktuální téma: Role ošetřovatelství ve válečných konfliktech.
Během programu zajímavé akce vystoupila řada všeobecných sester a porodních asistentek, které se zúčastnili zahraničních misí ve válečných oblastech, lékařka, která pečuje o chronické dialyzované pacienty z Ukrajiny, mluvilo se o tématu péče o přeživší sexuální násilí, ale i o důležité roli sester Československého červeného kříže za 2. světové války ve Velké Británii. Protože záštitu nad celou akcí převzal Úsek pro nelékařská zdravotnická povolání, zeptali jsme se náměstkyně Mgr. Dity Svobodové, Ph.D., MHA. Mezi velkým množstvím účastníků konference byla i vrchní sestra z 1. chirurgické kliniky VFN a 1. LF UK Mgr. Petra Camprová, chtěli jsme znát i jejich dojmy a zkušenosti. Přinášíme vám tedy reakce výše zmíněných kolegyň na téma proběhlé konference:
Beáta Švárová: Myslím, že člověk má mluvit, když má co říct!
Jak dlouho jste konferenci připravovala?
Předně bych upřesnila, že tato úžasná akce nebyla dílem jednoho člověka, ale celého týmu. Tip na krásnou putovní výstavu o československých ošetřovatelkách ve Velké Británii jsme dostali od prof. Evy Králíkové. Domluvit se o jejím zapůjčení s vlastníkem výstavy, Československou obcí legionářskou, bylo dílem okamžiku. S myšlenkou, jak propojit historii se současností, jsme si ale na UTPO chvíli pohrávali, chtěli jsme ji správně uchopit. Sestavení programu, hledání přednášejících s osobní zkušeností ze všech oblastí poskytování péče (z epicentra válečného konfliktu, péče o uprchlíky v příhraničních státech, poskytování dlouhodobé péče v ČR chronicky nemocným pacientům), bylo také otázkou několika málo týdnů. V určitém okamžiku všechny dílky do sebe přesně zapadly a nám dávalo smysl ukázat „jinou tvář ošetřovatelství“.
Finální fáze, najít podporu 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice, bylo otázkou krátké chvíle, za což moc děkuji vedení obou institucí, děkanovi 1. LF UK, prof. M. Vokurkovi, řediteli VFN, prof. D. Feltlovi a první dámě ošetřovatelství ve VFN, náměstkyni Mgr. Ditě Svobodové. Zvláštní poděkování patří vedení Fyziologického ústavu na Albertově, který nám na konferenci propůjčil nádherné prostory přednáškového sálu a foyer pro umístění výstavy. Suma sumárum, za čtyři měsíce intenzivní práce bylo hotovo!
Jak jste vybírala mluvčí?
Je to jako s dobře sehraným symfonickým orchestrem, každý hráč má svoji NEZASTUPITELNOU roli. „Symfonii“ neodehrajete bez dobře připraveného moderátora, IT podpory, která si poradí s každým požadavkem přednášejících, uvaděče, který navodí příjemnou atmosféru ihned po vstupu, člověka, který umí podpořit diskuzi. Neobejdete se bez člověka, který si vezme na bedra organizační věci, bez člověka, který „se vyzná“ a zajistí věcné poděkování přednášejícím. A také je potřeba mít štěstí na zvídavé auditorium, které umí naslouchat a ptát se.
Jakou jste měla představu, jaký smysl měla konference mít – a splnil se?
Mám za to, že člověk má mluvit, když má co říct. Za fakultu i nemocnici jsem moc ráda, že ten okamžik nastal.
Co plánujete ve spolupráci s VFN za další akce?
Ale my již spolupracujeme! VFN je nemocnice s úžasnými lidmi, kteří hledají cestu i tam, kde je/byla zarostlá. Stále jsem srdcem VFňák, baví měl oslovovat kolegy – odborníky s žádostí o předání svých zkušeností studentům. Sami mi dávají tipy na někoho zajímavého, řadu z nich znám osobně. Prima je, že žádný z nich neřekl NE. Takže na poli výuky spolupracujeme velmi úzce a jsem tomu strašně ráda. Pokud se ptáte na další konferenci, je to, jako byste nám, viděla do hlavy. Už v ní nosíme další zajímavý nápad a zatím si s ním pohráváme… Určitě se ozveme, jakmile budeme mít znovu „co říct“!
Dita Svobodová: Největší zlo válečných konfliktů vidím v dopadu na ženy a děti
V čem vidíte největší přínos tohoto společného počinu Ústavu ošetřovatelství a naší nemocnice?
Spolupráci mezi Ústavem ošetřovatelství a nemocnicí považuji za absolutní přirozenost, vede k utužování partnerských vztahů, sdílení zkušeností, společnému plánování dalších aktivit a vzdělávacích programů. Konference umožnila setkání odborníků, zdravotnického personálu a studentů ošetřovatelství z různých institucí. Přínos vidím ve výměně znalostí a zkušeností. Byla to jedinečná příležitost a sdílení zkušeností ve vztahu k ošetřování ve válečných konfliktech. Účastníci tak měli mimořádnou příležitost inspirovat se a poznat jednotlivé příběhy a snahu ošetřovat pacienty v jiných zemích a kulturách. Konference byla i skvělou příležitostí k navázání nových profesních kontaktů.
Co vás nejvíc zaujalo?
Mě osobně celkově všechny prezentace i jejich přednášející. Oceňuji a je nutné vyzdvihnout především jejich odvahu čelit nástrahám válečných zón a poskytovat v nich ošetřovatelskou péči. Absolutní senzací celé konference byly přednášky kolegyň a kolegů z válečných zón i uprchlických táborů. Často byli svědky trýznivých, bolestných a bestiálních situací. Naprosto „nemyslitelné“ situace pro náš svět.
Jaké dojmy jste si odnesla? Říkala jste na závěr, že ve vás budou myšlenky z přednášek dlouho doznívat. Které nejvíc?
Buďme skutečně šťastní z toho, kde můžeme žít a jak se naše společnost „zatím“ má… Kromě toho, že válečné konflikty často vedou k přerušení dodávek vody, léků a dalších základních potřeb, tak jejich největší zlo spatřuji v dopadu na ženy a děti. Ti se stávají zranitelnějšími vůči hladu, nemocem a nedostatečné hygieně. Absolutně nejsem schopna pochopit a přijmout násilí a krutost, se kterou se musí tyto skupiny potkávat. Mnoho žen je během konfliktů znásilňováno, je s nimi obchodováno nebo jsou vystavené jiným formám sexuálního a fyzického násilí. Děti jsou vystavené traumatům. Na druhou stranu oceňuji neutuchající touhu přednášejících v těchto situacích pomáhat a trpělivě ošetřovat zranění a traumata takových pacientů. Je to nebývalé. Ta odvaha a síla být na místě… Byla to skvělá konference a těším se na další spolupráci.
Petra Camprová: Je třeba myslet na to, že život v míru, klidu a pohodlí není samozřejmostí
Zvolené téma je nejen velmi živé, ale také velice zajímavé vzhledem k aktuálnímu dění ve světě. Prezentované přednášky byly kvalitní, atraktivní, poutavé, poučné, ale vedly také posluchače k zamyšlení nad tím, zda je současný systém nácviků traumaplánů v ČR dostatečný, a to jak v oblasti počtu realizovaných akcí, tak i v jejich rozsahu. Nejvíce mne zaujaly dvě přednášky. Byla to prezentace Petra Karmazína „Zkušenosti nelékařského zdravotnického pracovníka z frontové linie“, ve které účastníkům přiblížil základní pravidla triáže a ošetření raněných v první bojové linii, postup při jejich následném odsunu a transportu a způsob poskytované péče ve zdravotnických zařízeních. Posluchači se dozvěděli o životě vojáků (obránců), zdravotníků i dobrovolníků, kteří na Ukrajině bojují za svobodu své země. Vyprávění, umocněné autentickými videi a fotografiemi, pro mne bylo velmi emotivní a strhující.
Druhou přednáškou, která mě velmi překvapila svou otevřeností, bylo sdělení paní doktorky Novotné z Berouna, která hovořila o zkušenostech s péčí o chronicky nemocné pacienty z oblasti válečných konfliktů. Ta ve své přednášce zmínila, mimo jiné, současné neadekvátní chování chronicky nemocných pacientů z Ukrajiny, kteří si neváží poskytované péče, berou ji jako samozřejmost, k personálu se chovají nepřiměřeně a vyžadují, aby jim byly léčebné postupy prováděny podle jejich přání bez ohledu na dané standardy. Z reakcí účastníků konference bylo patrné, že paní doktorka popsala zkušenost, která se stala realitou i v ostatních zdravotnických zařízeních. Poselstvím, které si odnesl každý účastník skvěle připravené konference, je vědomí, že život v míru, klidu a pohodlí není samozřejmostí a válečný konflikt na Ukrajině je toho důkazem.
