Letos v červnu zemřel Cormac McCarthy, můj absolutně nejoblíbenější spisovatel. Přečetl jsem od něj všechno, co vyšlo, v San Franciscu jsem si někdy před 10 lety koupil i pár jeho věcí v originále. Já čtu beletrii hodně, vlastně pořád, ale není moc knih, ke kterým se vracím. K McCarthyho knihám se vracím pořád, protože tam vždycky najdu něco, co mi pomůže srovnat si myšlenky, vidět věci z jiného úhlu a tak. Plus mi vyhovuje styl, jakým píše – suše, věcně, popisně, bez emocí. A přitom pevně, nekompromisně, bez zbytečných řečí nebo alibistických frází. Vždycky si říkám, jojo, takhle bych taky psal, kdybych to uměl. Jenže to neumím…
Spisovatel C. S. Lewis (napsal třeba Letopisy Narnie) řekl nádhernou věc: „Čteme, abychom věděli, že nejsme sami“. A tohle právě zažívám u McCarthyho. Zrovna nedávno jsem si listoval v knize Tahle země není pro starý. Starý šerif tam má vnitřní monology, které jsem si četl a úplně jsem se u nich zasekl…
Mladý lidi dneska vypadaj, že dospívání je sranda. Nevim, čim to je. Možná prostě tim, že člověk nedospívá vo nic rychlejc, než musí. Měl sem bratrance, kterej dělal strážce veřejnýho pořádku ve vosumnácti letech. A to už byl ženatej a měl děcko. Měl sem kamaráda, s kerym sem vyrůstal a kerej byl v tom samym věku vysvěcenej na baptistickýho kněze. Dělal pastora v jednom venkovskym kostelíku. Já sem v jednadvaceti narukoval a ve výcvikovym táboře sem byl jeden z nejstarších. Půl roku nato sem už ve Francii střílel po lidech. Tehdy mně to nepřišlo ani nijak zvlášť divný. A za štyry roky sem pak byl šerif tohodle okresu. Nikdy sem ani v nejmenším nepochyboval, kde je moje místo. Dyž dneska před lidma začnete mluvit vo dobru a zlu, tak se na vás většinou jen tak usmívaj. Ale já vo takovejch věcech nikdy nepochyboval. A doufám, že nikdy nebudu.
Asi před rokem nebo dvěma sme byli s Lorettou v Corpus Christi na ňákym sjezdu a já seděl vedle ňáký ženský, byla to něčí manželka, už ani nevim čí. A furt mlela, jak pravičáci todle a pravičáci támdleto. Ani sem pořádně nerozuměl, vo co jí vlastně de. Lidi, kerý já znám, sou většinou prostě vobyčejný lidi. Říděj se selskym rozumem, jak se říká. Dyž sem jí todle řek, tak se na mě tak divně podívala. Myslela si, že vo nich řikám něco špatnýho, ale v našem kraji je todle největší kompliment. A mlela dál. A nakonec mně řekla: nelíbí se mně, jak je tadle země řízená. Chci, aby moje vnučka mohla jít na potrat. A já řikám, paničko, já myslím, že si vůbec nemusíte dělat hlavu s tím, jak je tadle země řízená. Jak já to vidím, tak vůbec nepochybuju, že bude moct jít na potrat. Já si totiž myslim, že bude moc nechat uspat nejen svoje nenarozený dítě, ale že klidně bude moct nechat uspat i vás. A tím ten rozhovor víceméně skončil.
(Překlad: David Petrů, 2007)
prof. MUDr. David Feltl, Ph.D., MBA
