Skoro 50 dní strávila Kateřina na KARIMu u docenta Balíka a zachránili jí zde život. Těžký průběh chřipky zasáhl srdce a způsobil zánět… Její stav byl velice vážný, ale týmu lékařů se podařilo Katku vrátit zpět do běžného života. K nám do nemocnice teď chodí nejen na pravidelné kontroly, ale už skoro rok i jako dobrovolnice.
„Byla jsem v maturitním ročníku, hodně stresu, učení, k tomu nepříjemné tlaky ze strany jedné učitelky a spolužaček. Pak mě zaskočila chřipka a všechno se to propojilo,“ vzpomíná dnes devatenáctiletá Katka na období v prosinci 2022. „Jednou večer jsem doma zkolabovala, přestala jsem dýchat. Maminka mě začala okamžitě oživovat, táta volal záchranku. Když mi záchranáři natočili EKG, bylo všechno v pořádku. Tak mě uložili na dětskou JIPku v Benešově a tam mě nechali tři dny ležet. Jenomže se situace neustále horšila, až se lékaři rozhodli, že je potřeba razantnější intervence. Přijel pro mě ECMO tým z VFN a odvezl k vám na Karlák. Měla jsem hned několikrát štěstí: že jsem měla rodiče doma, ve vedlejší vesnici se stal podobný případ, ale nemocný byl sám… A pak, že jsem se dostala do péče docenta Balíka a jeho kolegů. Nikdy jim nebudu dost vděčná a moc jim děkuji.
Ležela jsem tady přes Vánoce, propustili mě až třetího února. Já jsem si naštěstí nikdy nepřipustila, že jsem v ohrožení života… Ležela jsem tak, že jsem viděla na dveře ven z oddělení, a věřila jsem, že se jednoho dne těmi dveřmi zase vrátím do normálního života. Naši jsou na tom dodnes hůř. Když ve vesnici houká sanita, mamince se chce brečet.
Jak jsem se stala dobrovolnicí
Chodím sem na kontroly a na televizních obrazovkách v čekárně jsem viděla upoutávku na dobrovolnictví… Vlastně první impuls byla Zuzka Kadlecová z paliativní péče, která mě na KARIMu navštěvovala každý den. Uvědomila jsem si, kolik to pro pacienta znamená. Vždycky, když jsem byla při vědomí, přišla, vyprávěla mi, já jsem měla tracheostomii, tak jsem nebyla úplně partner na konverzaci.
Podpora ze strany rodiny je samozřejmě důležitá a prvořadá, ale témata se rychle vyčerpají. Já jsem ležela tady a oni doma nic nedělali, protože byli ve stresu, jak to dopadne… Tak o čem si povídat? Žádné zážitky, žádná velká zábava… Zatímco paní Zuzka věděla, jak se mnou komunikovat, povídala i o nemoci, co to dělá s tělem, jak se pak postupně vracet do kondice…
Když jsem se vrátila domů, udělali jsme si v únoru Vánoce, pak jsem odmaturovala a začala v květnu pracovat jako dobrovolnice. Navštěvuji foniatrii, geriatrii a neurologii. Nejradši mám děti, můžeme si hrát, na geriatrii obvykle pacienti vyprávějí sami. Potřebují se vypovídat, zavzpomínat, jak žili, připomenout si nejrůznější zážitky.
Nedocházím sice na oddělení, kde jsem ležela, ale přesto je to můj způsob, jak poděkovat, jak vyjádřit vděk, že mi tady zachránili život. Práce dobrovolnice mě učí komunikaci, pomáhá mi otvírat se víc lidem… Je fajn se účastnit workshopů, s pacienty vyrábět výzdobu nebo nějaké dárečky. Věřím, že stejně jako paní Zuzka i já zpříjemním náročné chvíle dětem i dospělým pacientům při hospitalizaci.
Tohle už je naštěstí pouhá historie 
S tatínkem v nemocnici
