Někdy ujde i deset kilometrů, než najde pohled, který chce zvěčnit na plátno. Do přírody s malířským stojanem vyráží, kdykoliv má volnou chvilku. Mníšek pod Brdy – příroda dětství ‒ se stal první a trvalou inspirací. Podbrdsko, krajinu kolem řeky Berounky, Podkrkonoší a Český ráj maluje nejčastěji. Práce vedoucího sanitářů na Neurologické klinice 1. LF UK a VFN, které se Zdeněk Pátek věnuje přes 40 let, mu to umožňuje.
Jak jste se k malování dostal? Inspirace v rodině?
Vůbec ne, nikdo z rodiny nemaloval. Mě ale malířství lákalo už od dětství. Pamatuji se, jak jsem si koupil knížku Jak se naučit malovat, kde jsem si studoval různé techniky. Začínal jsem s převážně figurální a portrétní kresbou tužkou nebo uhlem. Seznámil jsem se s profesorem Františkem Jiroudkem, ke kterému jsem nějaký čas docházel soukromě do ateliéru. Zkusil jsem studium na Výtvarné škole Václava Hollara, ale nevzali mě. Tehdy za socialismu nám s kamarádem doporučili, abychom se věnovali řemeslu, že naše vlast potřebuje spíš dělníky a řemeslníky než umělce 😊. Tak jsem čistý amatér, kterého to nesmírně baví. Malování je pro mě jako droga a naprostá životní potřeba. Když se týden nedostanu ven malovat, jsem nesvůj.
Co malujete nejradši?
Koncem 80. let minulého století jsem přešel k barvě a krajině. Ostatně byl to naprosto přirozený vývoj. Toulání krajinou, neustálé výpravy do přírody byly mojí vášní vždycky, takže to byla jen otázka času, kdy přenesu lásku k přírodě na plátno. Dnes se téměř výhradně věnuji krajinomalbě. Z malířských technik mám nejradši olej, akryl a akvarel.
Vystavujete své obrazy?
Od roku 1988 se pravidelně účastním autorských výstav, vystavuji dvakrát třikrát ročně, jsem členem Spolku podkrkonošských výtvarníků a léta jsem se pravidelně účastnil malířských plenérů. Poslední dva roky vystavuji se svojí manželkou, která začala malovat asi až před pěti lety a tvoří abstraktní obrazy. Občas nějaký obraz prodám, takže jsem zastoupený v soukromých sbírkách doma i v zahraničí, ale myslím, že bych se malováním neuživil. Ani bych to nechtěl, rád chodím mezi kolegy a pacienty. Pravidelně jsem léta přispíval darováním obrazů Kontu Bariéry a neziskové organizaci Euronisa.
Jak byste charakterizoval svůj styl malby?
Mám rychlý rukopis. Nekopíruju přírodu, snažím se vybírat pohledy, které jsou zajímavé. Jak se mění světlo v průběhu dne, tak si upravuji barvy. Někdy je nadsadím, nějaký úhel zdeformuju. Obraz nesmí nudit. Musí být živý. Mám rád barvy, používám hlavně výraznější a živější. Maluju výhradně venku, doma ateliér nemám.
Jak jste se dostal ke své práci ve VFN?
Úplně náhodou. Kamarád šel na pohovor na neurologii a napadlo ho, že bych mohl jít s ním a zkusit to. Zdravotnictví mě lákalo, přišlo mi jako zajímavý obor, navíc jsem rád mezi lidmi. Nakonec vzali jenom mě. A zůstal jsem celý život. Vždycky mě práce s lidmi bavila, na neurologii máme skvělý kolektiv, hodně se nasmějeme, můžeme se na sebe navzájem spolehnout. A to je to, co mě tu drží už přes čtyřicet let. Navíc díky nepřetržitému směnnému provozu, kdy se o pacienty a provoz musíme starat dvacet čtyři hodin denně, mám volné dny, které mi dávají prostor k malování. Ideální spojení.
Co vás na práci baví?
Komunikace s lidmi. Snažím se si s nimi povídat, pomáhat jim. Chci je aspoň trochu zbavit stresu, který každý nemocný při hospitalizaci prožívá. Usnadnit jim pobyt u nás, často náročnou a zdlouhavou léčbu. Když jsem začínal, pracoval jsem na dětském lůžkovém oddělení, pak dětské pacienty přesunuli na pediatrii a částečně do FN Motol a já přešel k dospělým. V té době jsme se každý ze sanitářů starali o jedno oddělení. Postupně nás spojili a já mám na starosti 8 kolegů. Děláme, co je potřeba: převážíme pacienty na vyšetření, zařizujeme poštu, odvážíme krev na vyšetření do laboratoří. Jsem už pamětník 😊, zažil jsem s neurologií už tolik proměn. Mám radost, jak se jednotlivá oddělení postupně renovují, opravují a vybavují. Jak se daří vymýšlet, čím zlepšit péči o nemocné.
