Skákavka pavoukožravá (Portia fimbriata) žije v tropických a subtropických lesích Asie, severní Austrálie a některých ostrovech Oceánie. Je to vrcholový predátor mezi pavouky a menším hmyzem. Specializuje se na lov síťových pavouků a jiných druhů skákavek. Skákavky Portia mají instinktivně naučený postup vůči své běžné kořisti, ale jsou schopny improvizovat a měnit loveckou taktiku, kdykoliv je to potřeba. Dokáží trpělivě vyčkávat, hledat různé pozice a předstírat různé typy chování, jen aby se zmocnily oběti. Jejich lovy trvají od zaregistrování kořisti i hodinu a víc, ale byl zaznamenán i případ, kdy brnkala na síť 3 dny, než se pavouk chytil a byl sežrán. Co je ale úplně jedinečné, je jejich schopnost učit se z chyb a pracovat metodou pokus-omyl. Předstírají, že jsou kus listu, klacíku či smetí a pomalu se přibližují ke kořisti. Pokud se k nim vyhlédnutá oběť natočí čelem, ustrnou a vyčkávají. Když se kořist odvrátí, pokračují v postupu. Až se dostanou na vzdálenost cca 1 cm, bleskově zaútočí a kousnou kořist do zad. Tomuto postupu se říká „skryté pronásledování“.
Myslíte si, že jsem se zbláznil. Ok, fér. Ale mně popis chování tohohle zvláštního pavouka úplně ohromil, protože takhle přesně funguje řízení fakultní nemocnice. Hlavně tehdy, když chcete dosáhnout něčeho, co není jenom ve vaší moci, ale o čem musíte někoho přesvědčit a nějak věci vyargumentovat navenek. Průběh je totiž vždycky stejný: nejdřív máte nápad, potom o něm zkusíte mluvit s někým odpovědným, ten vám většinou řekne, že to nejde, tak to zkusíte znovu, obejdete pár dalších lidí nebo úřadů, tam se taky dozvíte, že to je vyloučeno, počkáte, přemýšlíte, radíte se, upadáte do marnosti a beznaděje, vyhrabete se z toho, dáte si další kolo, objeví se nová naděje, dva tři lidi jsou na vaší straně, sto jiných je proti, říkáte si oukej, kašlu na to, nervy mám jenom jedny, stojí mi za to ten špitál, ne nestojí, ale vlastně jo, tak se z toho vyspíte, zkusíte to jinak, jinudy, trpělivě, s úsměvem, napadnou vás další argumenty, zase je to málo, panebože, mám to zapotřebí, nemám, ale mám, tak tomu dám ještě jednu šanci, potom chvíli nic, tohle všechno ještě dvakrát třikrát dokola a najednou cvak a je to!
Přesně takhle se udály dvě důležité věci, obě pro nemocnici totálně pozitivní. Za prvé, heliport na Vltavě. Dlouhá debata, párkrát to vypadalo, že jsme ve slepé uličce, ale teď už běží soutěž v režii magistrátu a příští rok ten heliport fakt bude. A tím pádem budeme znovu žádat o to, abychom byli traumacentrum, což právě kvůli chybějícímu heliportu v tuhle chvíli být nemůžeme. Takže tady se trpělivost a nekonečné argumentování pořád dokola hodně vyplatily.
A druhá věc, taky nekonečná, ale taky pozitivní. Bude nám zase patřit Faustův dům! Ten byl historicky dlouho (a logicky) součástí nemocnice, ale někdy v 90. letech se stal majetkem města a my spolu s fakultou jsme tam v nájmu. Je to špatně hned ze dvou důvodů – jednak kvůli historické spravedlnosti, ten dům byl vždycky prostě náš a mít v areálu cizí majetek je logicky nesmysl. A taky čistě prakticky, kdykoli se cokoli rozbije, porouchá atd., stejně to řešíme my. Chtěl jsem ho zpátky už dlouho, v podstatě celých těch šest a kousek let, co jsem v ředitelně. Párkrát už jsme byli blízko, ale vždycky to nějak usnulo nebo spadlo pod stůl nebo tak něco. A teď, po letech “brnkání na síť”, jako to dělá ta skákavka, se to konečně povedlo, hurá.
Takže klid, časem budou i další velké věci, věřte tomu. Máme toho rozpracováno hodně, zdánlivě se neděje nic, ale to je jenom dojem navenek. Bude prostě potřeba ještě chvíli brnkat na síť…
prof. MUDr. David Feltl, Ph.D., MBA
