Profesor Radan Brůha, přednosta IV. interní kliniky – Kliniky gastroenterologie a hepatologie 1. LF UK a VFN, je známý nejen jako přední odborník v oblasti gastroenterologie a hepatologie, ale také jako člověk, který doceňuje význam pohybu a zdravého životního stylu. Sám se aktivně věnuje sportům jako jsou běh, lezení po skalách a surfování. Pokud s ním máte možnost zavést hovor na toto téma, zjistíte, že sport hraje v jeho životě významnou roli.
Profesor Brůha se zúčastnil i nedávného jubilejního 30. ročníku Pražského mezinárodního maratonu, který byl již jeho šestým v pořadí. Zde byl jako běžec svědkem kolapsu závodníka z Irska. „Brzy po výběhu po pár stech metrech jsem uviděl na trati ležícího člověka. Zastavil jsem se u něj, abych pomohl, ale běžec byl již v rukách zdravotníků ze záchranky. Později jsem se dozvěděl, že pacient byl převezen k nám a díky napojení na ECMO přežil. Měl velké štěstí, kdyby se mu to stalo kdekoliv jinde, nepřežil by. Jsem moc rád, že to dobře dopadlo,“ říká profesor Brůha.
Nejdostupnější sport je běh
Ačkoliv na běhání nemá tolik času, kolik by si přál, každý týden vybíhá minimálně jednou až čtyřikrát. „Běhání je jediný sport, který jsem schopen dělat i při práci alespoň trochu soustavně,“ říká Radan Brůha. Jako obyvatel Řevnic využívá celoroční běhání po okolních lesích. Před maratony trénink zintenzivní. „Na maraton se snažím připravit podle možností. Je to o běhání večer, v noci i v mrazu. Původně mě k pražským běhům přitáhli kolegové z práce, ale teď už se mnou nikdo neběhá.“ Jak sám říká, běhání mu čistí hlavu a pomáhá i v práci. „I tady potřebujete fyzickou kondici. Třeba když děláme endoskopie, bez fyzičky by to nešlo.“
K lezení mě motivoval syn
„Když mi bylo necelých 50 let, přišel za mnou syn s nápadem, že bychom mohli spolu absolvovat horoškolu,“ mluví o svých začátcích s lezením profesor Brůha. Po horách vždy rád chodil, podnikal napůl turistické výstupy a v 90. letech vystoupal na Mont Blanc, ale tehdy ještě nešlo o skalní lezení. Synovu nabídku pustit se do opravdového lezení ochotně přijal. Během roku a půl absolvovali oficiální horoškolu a získali „diplomy“. Po teoretické přípravě následovalo lezení na různých místech po Čechách. Moc hezké jsou prý například vltavské žuly, ovšem pěkné je to i v Tatrách, kde jsou na rozdíl od Dolomit nezajištěné cesty, které se blíží k lezení v jiných vysokých horách. Společné lezení se synem podnikali většinou v Čechách po klasických trasách a v Dolomitech. „Syn si časem našel na lezení své parťáky, proto už se spolu moc na lezení nedostaneme. Letos jsme zatím byli jen jednou,“ dodává Radan Brůha.
Nezapomenutelné zážitky
„K našim největším zážitkům patří zdolání horolezecké cesty Ortler v Alpách v Itálii. Byla to lezecká cesta a náš největší výkon se synem,“ vzpomíná lékař a zároveň přidává vzpomínku na společný nejintenzivnější zážitek. „Stalo se to v Dolomitech, kde jsem spadl na jedné vícedélkové cestě do jištění ve stěně. Tohle se prostě může stát, sáhl jsem na špatný kámen a utrhlo se to. Díky jištění to dopadlo dobře. Synovi tehdy bylo mezi 16. a 17. rokem.“ Na otázku, co se mu tehdy prohnalo hlavou, bez váhání odpovídá: „Je to okamžik, kdy si člověk uvědomí, že kvůli takovým situacím absolvoval celý ten výcvik a dodržuje bezpečnostní pravidla.“
Pan profesor se ještě podělil o další výjimečný zážitek spojený s nehodou při lezení. „Když jsme s kamarádem lezli na Mont Blanc, nějak jsem si poranil koleno. Nebyl to následek pádu. Před výstupem jsme spali ve stanu na sněhu a ráno jsem nemohl kolenem pohnout. Noc strávená na sněhu mu také neprospěla. Dopadlo to tak, že mě museli svážet vrtulníkem a kamarád musel sejít dolů sám,“ vzpomíná.
Správné nastavení „v hlavě“
Ačkoliv bychom lezení mohli považovat za fyzicky náročnější sport, není to úplně tak. Podstatnější je mentální nastavení. Důležitým předpokladem je nebát se výšek a toho, že se něco může přihodit, a nepřipouštět si to. „Běžné amatérské lezení nemusí vlastně být až tak fyzicky náročné a nemusíme si pod tím představovat to, co vidíme v televizi, což jsou extrémně náročné věci. Při lezení se soustředím jen na to, co se právě odehrává. To si mnohokrát říkám i při běhání, že při něm přemýšlím i o jiných věcech, ale nakonec se opět zase soustředím jen na to, co v daný okamžik dělám,“ říká pan profesor.
Na vrcholu Grossvenediger v Rakousku. 
Surfování na Lago di Garda.
Sport mu pomáhá lépe zvládat a přežít v náročných situacích, které zažívá v práci i v běžném životě. Umět se odreagovat považuje za hodně důležité, a proto se také vrací alespoň jednou ročně k surfování. „Jednou za rok jezdíme na surf na Lago di Garda. Samozřejmě už to není na takové úrovni, když jsem byl za studií ve špičce v republice ve windsurfingu, ale pořád je to pro mě příjemné,“ dodává. Navíc na Lago di Garda jsou i podmínky pro lezení, takže se oba jeho sportovní koníčky propojují.
K popularitě lezení dokonce přispěl i tím, když spolu se synem a s partou horolezců obnovili lezecké cesty na Černé skále v Řevnicích. „Tady se lezlo v 60. letech a pak to zapadlo. Teď už se z toho stalo výletní místo, kam jezdí rodiny s dětmi i z Prahy a já si tam občas také chodím zalézt,“ říká profesor Brůha.
„Myslím, že provozovat sport, jako je lezení, mi dalo vědomí, že člověk se musí spolehnout na sebe i na ty ostatní. Tam opravdu závisí život jednoho na tom druhém. Proto se člověk musí dát dohromady s někým, na koho se fakt může spolehnout. To mi dalo nejvíce,“ oceňuje Radan Brůha a tuto zkušenost si přenáší i do pracovního a osobního života.
Foto: osobní archiv prof. Radana Brůhy
