Tento rozhovor vznikl pro časopis Paliativní medicína a je zveřejněn s laskavým souhlasem vydavatele.
Mlčochová D. Sedm minut naděje – rozhovor s Annou Julií Slováčkovou. Paliativní medicína (PAL.MED.CZ). 2025;6(2):3–6.
Text doplňuje editorial, který zasazuje rozhovor do širšího odborného kontextu.
Článek je volně dostupný po bezplatné registraci na: www.palmed.cz
Anička mi byla referována ošetřujícím onkologem v listopadu 2023 za účelem navázání kontaktu, poskytnutí psychologické podpory a komunikace o hodnotách a preferencích – zejména ve vztahu k možným variantám péče v případě progrese onkologického onemocnění. První osobní setkání proběhlo v prosinci téhož roku. Od počátku bylo zřejmé, že Anička potřebuje více informací a hlubší porozumění své prognóze, mimo jiné i kvůli rozhodování o dalším léčebném plánu. Náš vztah se postupně rozvíjel prostřednictvím rozhovorů o hodnotové anamnéze, přáních a prioritách, ale také prostřednictvím lékařsky vedené psychologické podpory.
Přes všechny „indikace“, které běžně provázejí kontakt paliatra s pacientem, převažoval nad vším vztah důvěry mezi dvěma lidmi, který se mezi námi utvářel. Věřím, že právě tento vztah, který nevzniká ze dne na den, je klíčem k dobrému doprovázení, které postupem času zahrnovalo i podporu blízkých, komunikaci o symptomech, společné rozhodování o cílech péče a její podobě v závěru života. Ten nastal v dubnu 2025 a proběhl přesně tak, jak si Anička přála – včetně jejího důstojného rozloučení.
Díky této důvěře mohla Anička brzy otevřít témata spojená s prognózou a přizpůsobit jim svůj život – podle toho, co bylo právě teď pro ni důležité. Myslím, že právě toto poselství – prožít naplno čas, který je dán – se nese celým rozhovorem. A stejný tón zněl i z jejích veřejných vystoupení a mediálních rozhovorů, kterými svou osobní zkušeností pomohla vytvářet pozitivní obraz paliativní medicíny. Ve své praxi vnímám, že byla inspirací pro mnohé, kteří se díky ní začali na paliativní péči obracet dříve a s menšími obavami – bez mylného dojmu, že tato péče patří až na úplný konec.
Tento příběh by nebyl možný bez vynikající spolupráce s onkologickým týmem, který po celou dobu respektoval doporučení z paliativních konzilií a Aničku k péči odeslal včas – v tomto směru patří velké díky MUDr. Ludmile Křížové. Děkuji kolegům za to, že se nám dlouhodobé úsilí o mezioborovou spolupráci daří čím dál více přetavovat v konkrétní přínos pro naše pacienty – tento příběh je toho krásným důkazem. Chtěla bych také poděkovat doc. Kateřině Rusinové za podporu k rozhovoru.
Rozhovor byl uskutečněn na přání Aničky za její poslední hospitalizace.
Otázky byly inspirovány mou paliativní a logoterapeutickou praxí. Avšak největší inspirací byla samotná Anička – žena, kterou vnímám jako velmi silnou a obdivuhodnou. Patří jí, i jejím blízkým, mé upřímné poděkování za to, že můžu být součástí jejich příběhu.
Aničko, kdyby poslední roky byla kapitola ve vašem životě, jak by se jmenovala a o čem by byla?
Asi by se jmenovala „Ta nejhezčí…“ a byla by o tom, jak se ke mně najednou postaví osud, může se mi něco závažného přihodit, ale taky nemusí; a když myslím na to, že se to stát může, tak chci, aby každý den v těch dvou letech stál za to. A to i v tom smyslu, že i kdyby to byl den, který bych celý proležela v posteli, tak si to nevyčítat a brát to jako to nejlepší „proležení“. I přesto, jak to bylo těžké, tak to byly dva nejhezčí roky mého života.
Takže, když bychom dnes pořádaly oslavu – co bychom oslavovaly?
Přítomnost, život sám. Pořád se koukáme dopředu, co bude, ale ono to být nemusí. A to, co bylo, to už dávno není. Není důvod oslavovat něco, co nemá reálný podnět.
To je velká pravda a k té realitě mě napadá – co jste si kdysi předsevzala a v co z toho už teď nevěříte?
To, že se vyplatí být za každou cenu milá. I ve zdravotnictví se mi stalo, že jsem narazila na zdravotníka, co neměl dobrý den, a bylo to jako bodnutí nožem. Je důležité netolerovat hrubé a arogantní chování.
Co od nás zdravotníků tedy nejvíce potřebujete?
Empatii. Ve správný čas zvolit správná slova.
A pro co u nás máte největší shovívavost?
Pro upovídané sestřičky. Jsem shovívavá ke všemu, ale je pro mě těžké, když někomu dávám k dispozici svoje tělo a on mě pak bere jen jako další kus, ne individuálně. Vím, že vaše práce je náročná, ale být pacientem – to je taky hodně náročné! A ani jeden z nás nemá právo se chovat vůči tomu druhému ošklivě. Je to cesta, kterou bychom měli jít ruku v ruce.
Někdy, když se věci jen řeknou, tak to my zdravotníci neslyšíme, ale když se to napíše, může to být jiné – máte pro nás nějaký vzkaz?
Neberte si věci z domova do práce.
Rozumím a zkusím se teď zeptat z druhé strany – co jste objevila v sobě, co vám nejvíc pomáhá?
Žít tady a teď. A učí mě to nejvíc můj pes, který mě každý den nabíjí pozitivní energií.
A co máte za talent, který teď nepoužíváte?
Zpívání. Byť si myslím, že hudba nebyla moje cesta, vždy jsem se líp cítila za kamerou než před kamerou. Ale celkově je to život s hudbou. Umění jako takové, to mi teď chybí.
Čemu jste v životě řekla ANO, možná i navzdory?
Po návratu nemoci, když jsme spolu o tom mluvily, tak jsem si řekla „fuck it“ – pojedu do Itálie, New Yorku, Egypta. Dřív bych řešila peníze, ale ty budou a my nebudeme. Tak jsem svoje peníze procestovala se svými blízkými.
A co je NE, které pořád oddalujete?
To je definitivní rozhovor s mým klukem, protože i přes to, že se snažím být pozitivní a nepřipouštět si konec, tak si nedokážu představit, že bych v tomto stavu měla jít domů. Vím, že teď je dobré, abychom byli rádi za každou chvilku…
Co byste, Aničko, udělala, kdybyste se nebála?
Jela bych odsud hned domů. A už dávno bych bydlela v domečku někde za Prahou a možná by to všechno bylo jinak. A kdybych se nebála, tak bych věci, co jsem dělala v posledních dvou letech, dělala už dávno, ať už se jedná o změny v práci, vztah s rodiči…
Znovu se osvobodit a vzlétnout poté, co člověk uslyší diagnózu, vyžaduje první namáhavé kroky a vytrvalost. Jaké kroky byly ty vaše?
První krok byl s tím obeznámit své bližní, to bylo hodně těžký. Druhý krok byl vybrečet se z toho. Další krok byl říct si, co bude, zda budu ten čas marnit stejně jako do teď nebo v něm budu hledat něco víc. Víc skulinek. Něco prožít, vidět. Dokud je síla.
Strach je velké téma u lidí s nemocí. Vnímám, že může mít dva póly – na jedné straně funguje jako přirozená ostražitost, která chrání, a na druhé straně může být často destabilizující a bránit svobodné vůli, kterou potřebujeme k věcem a rozhodnutím. Jak se vám daří se mezi těmito dvěma póly pohybovat? Nebo vnímáte, že je ještě nějaký jiný?
Strach je těžká věc. Velmi těžce se proti němu bojuje, když je člověk oslabený. V poslední době jsem si představovala, že strach je koule, která na sobě má připevněné na jedné straně černé vlásečnice a na straně druhé bílé. Když je koule bílá, tak se vznáší, nemá strach a obsahuje to všechno, co jsem už dokázala překonat. A vždy, když začne černat – když strach přijde, tak se snažím ji co nejvíce prosvětlovat, aby se zase mohla vznášet. Vím, že tam ta černá koule někdy je, ale nechci ji mít jako kouli u nohy, ale jako něco ochranitelského. Chci tím říct, že řeka kolem nás může plynout klidně dál a nemusíme jít na žádný rozbouřený břeh.
To, o čem mluvíte, mi přijde jako vnitřní síla. A podle mě není síla něco, co máme k dispozici v určité míře jako určité množství látky. Sílu, vůli, energii vnímám jako duchovní zdroje, které začnou vyvěrat, jen co se napojí na podzemní přítoky. A tak by mě moc zajímalo, jakou další zkušenost se silou ve vás máte?
Čím dál větší, díky meditacím a vnitřnímu promlouvání se mi otevírá nový svět, který ve mně vždy byl, ale byl zavřený, nevěděla jsem, jak s ním pracovat. A i když jsem vždy věřila v něco víc, tak vkládat velké množství důvěry do těchto věcí je pro mě novinka. Ale jsem ráda, že se mi otevřela cesta, do které mohu vždy vstoupit. Sílu, vůli a energii vnímám jako jeden pozemek, který má 3 domy, které rozděluje plot, ale dá se v nich přecházet a současně nejsou napojené na katakomby.
Mluvíte o nově objevené hodnotě a moje zkušenost je taková, že hodnoty, které člověk zachovává, ho přidržují. Jaké jsou vaše další hodnoty?
Určitě jsem od mala měla vnímání maličkostí kolem, chuť, radost a nadšení se radovat z každé malé květiny, co rozkvetla. Z každého cvrlikání ptáčků. V malých věcech si hledám velké radosti. A pak je to budování vztahů.
To u vás vnímám od začátku – laskavý, živý zájem o druhé. Kde na to berete sílu?
Je to výměna energie. I to, co nám lidi předávali na koncertech, to jsme jim mohli dát zpátky. Že třeba díky naší hudbě někdo na hodinu mohl zapomenout na svoje starosti. A vždy jsem byla velkým milovníkem zvířat, a když má člověk rád zvířata, tak má rád lidi.
Vzájemná výměna energie mě vede k myšlence, že život plyne v rytmu, nádech a výdech, aktivita a odpočinek, a když se ta rovnováha naruší, často přiměje člověka sjednat nápravu. Jak se vám dařilo a daří žít v rytmu?
Dříve jsem ho neměla – bylo to práce, práce, práce – vyhoření. Až ta první diagnóza v roce 2019 mě naučila, že je nutné mít vyvážený týdenní balanc a dát si na první místo duši a tělo. Věřím tomu, že tím člověk předejde mnoha nemocem. A je to o to těžší si to uvědomit, když člověka práce baví.
Je pravda, že tělo má často poslední slovo. Vy o něm hodně mluvíte a já vnímám, jakou změnou jste v tomto směru prošla.
Obrovskou, více mu naslouchám, více k němu rozmlouvám. Teď mu říkám, že je sice super, že na posledním CT je hlava stabilizovaná, ale že ty vaječníky s játry nemusely přijít, a co tedy budeme dělat, aby tam nebyly…
Musím teď čtenářům říct, že se usmíváte, když to říkáte, a já vím, že humor je vaše silná stránka. A je v něm ukryt náš lidský potenciál, jak bojovat proti nepřízni. Šlo by sdílet, kdy vám humor pomohl s nemocí?
Pomáhá mi ve 100 %; lepší je brečet smíchy než smutkem. Pomocí něj srážím nemoc na kolena. Když se potvrdily nálezy v mozku, tak první věta, kterou mi můj kluk řekl, byla: „Nechápu, jak můžeš mít nález na mozku, když žádný nemáš.“ A začali jsme se smát. Nebo naše oblíbená věta, když jsem neměla vlasy: „Fantomas přichází.“ Bylo jich spousta, ale to bychom tady musely být do zítra.
A stejně, jako je humor vaším pomocníkem, jsou to i rituály?
Ano. Například ráno, když si jdu vzít prášky, tak jen za to, že dojdu na záchod, se pochválím. Pak když dojdu do kuchyně, dám si ledové kostky ze zázvoru a plátek chleba. Zní to jako blbost, ale pro mě to ten den nastartuje tak, že si řeknu, že to, že jsem došla do kuchyně, je super, a že by to mohlo pro dnešek stačit. Nebo před meditací si zapálím tyčinky, svíčku a uvedu do ní i svá zvířata, aby mi neskákala po hlavě. Kočky jsou každá z jedné strany, fenečka je pod dekou. A jsme všichni v klidu.
Když se řekne meditace, naskočí mi ticho, a to je pro mnohé vnímáno jako nedílná součást zotavování, i proto, že nám pomáhá zaslechnout vnitřní hlas. A vnitřní hlas je důležitý k tomu, aby nám na důležitých křižovatkách nabídl, co je pro nás správné. Takových křižovatek je na cestě s nemocí hodně. Ale pro část lidí je ticho náročné z různých důvodů. Dovolíte si ticho?
Čím dál tím víc ho vyhledávám. A nejen proto, že nemohu tolik mluvit, ale dělá mi dobře. I s mým klukem se často jen vnímáme v tichu. Naučilo mě to více říkat věci, které jsou podstatné, a je mi v tom dobře. Nemusím mlít za každou cenu a pořád někomu sdělovat své názory.
Aničko, za tu dobu, co vás znám, vnímám, že jste člověk, co má cit pro „smysl okamžiku“ – tedy pro to, co vyplývá z propojených okolností dané životní situace. I to, jak mluvíte o tichu, mi to připomíná. Když se tyto okamžiky zachytí, přichází s nimi i síla naslouchat. Co vám k tomuto citu pomáhá?
Vždy, když medituji, tak se snažím, aby byl obsáhlý jeden z prvků odpuštění, vděčnosti, lásky, poděkování za život. Jeden z těchto pilířů. Ale je to individuální a každý to musí procítit sám.
Když vás poslouchám, tak mi v hlavě běží věta – „snižme nároky a navyšme jednoduchou radost…“
Kéž by to bylo už v osnovách na základní škole. Je to daleko důležitější než vyjmenovaná slova nebo to, jaká řeka protéká Kambodžou od severu k jihu, k čemu mi to je? Bylo by lepší vědět, že člověk má mít rád svoje tělo, starat se o sebe.
V tom je velký kus pravdy. A že mnohým z nás ta vyjmenovaná slova opravdu naskočí…
No jasně – by, být, bydlit, obyvatel, byt, příbytek, nábytek, dobytek, obyčej, bystrý, bylina, kobyla, býk… Ale k čemu mi to je?
Hodně s lidmi, které doprovázím, hledáme, jak dát bolesti smysl. Vnímáte, že to má svoje místo? A pokud ano, daří se vám to?
Má to smysl, protože člověk může víc vnímat sám sebe. Ale nevím, jestli se mi to daří, vzhledem k tomu, jak moc teď chci dát bolest pryč…
Myslím, že se vám to daří bez ustání, a uvědomuji si, že to, co k tomu pomáhá, a to nejen v nemoci, je naděje, která umí člověka poponést. Co je naděje pro vás?
Teď je to každé ráno a každý večer. Není dne, kdy bych nevyslala děkovnou myšlenku, že tady můžu být. Jak se říká, že když člověk umře, tak má mozek ještě 7 minut, kdy reaguje, těch 7 minut podle mě patří té naději, o které se říká, že umírá poslední…
Aničko, pamatuji si, že v jednom z našich důležitých rozhovorů o čase, který je před vámi, jste řekla – „je čas přestat řešit blbosti, kašlu na dietu, jdu si dát hranolky do mekáče.“ Teda, možná jste řekla „nažrat“, ale to si nepamatuji přesně…
Stoprocentně jsem řekla „nažrat“.
Co jsou ty „blbosti“?
Třeba to, že bych si nevzala kraťasy, aby někdo neviděl, že mám celulitidu, nebo i to, že když mám jen rýmu a kašel, je to dostatečný důvod na ten koncert nepřijít. Říkám si, jestli opravdu chceme být přesvědčiví pro sebe nebo pro ty druhé? Každý si to musí najít sám.
Chcete se na něco zeptat vy mě?
Jak dokážete mít v sobě klid, i přes ty těžké věci, které s námi probíráte? A že ten klid je takový, že vůbec nemám strach s vámi o těch věcech mluvit?
Je to pro mě podobné jako váš dialog s publikem. Já v každém z vás vidím přítomné dobro, to mi dává sílu pro klid, který je nezbytný, abych pro vás mohla být dobře tady a teď a váš život mohl běžet o kousek líp. Když se to podaří, klid ve mně zvětšuje prostor, kterého jste součástí. Je tedy přítomen také díky vám.
Aničko, na závěr – vnímám vás jako hrdinku naší doby, protože jste přišla o kus zdraví, a přesto jste nepřišla o odvahu čelit životu. Naplňujete smysl života i za nelehkých okolností. Děkuji za to, že jste velkou inspirací pro mnohé z nás, a na závěr se zeptám, co by měla být ta poslední věta nebo poslední slovo našeho rozhovoru?
Snažte se v sobě i ve svých blízkých, kteří procházejí podobnou šlamastikou, najít za každou cenu světlo k tomu žít. Ať už 5 dní, 5 let nebo 50 let. A nepodvolit se tomu. Je to těžký, ale co dělat víc v tuhle chvíli… Takže tak.
Foto: archiv deníku Blesk
