Šel jsem běhat, v trávě byla malá kočičí hlava (jako dlažební kostka, aby bylo jasno), šlápnul jsem na ni plnou vahou a vyvrtnul jsem si kotník. Pěkně hnusně, noha oteklá, nehybná, vazy zmordované, modřina přes celou nohu. Takže ortéza, francouzské hole a tak, klasika. Zdravím na I. chirurgii, byli jste moc milí, ani jste se mi moc neposmívali, díky. Takže teď rehabilitace, hezky pomalu, šest týdnů. Pro člověka mojí povahy je to absolutně nesnesitelná situace, já bych chtěl mít za týden hotovo a sedět na kole. Hrozný!
Pokud tyhle úvodníky čtete, tak víte, že skoro v každé situaci vždycky najdu nějakou paralelu s naší nemocnicí. Kupodivu se mi to podařilo i u vyvrtnutého kotníku. Ona totiž VFN vlastně taky prochází takovou rehabilitací. Z nemocnice, která měla miliardu dluh a osm miliard podinvestovanost, pomalou trpělivou rehabilitací děláme špitál, který byl dřív vrcholovým sportovcem, ale pak utrpěl tohle finanční zranění a teď se z něj dostává. Je netrpělivý, hrozně by chtěl, aby to šlo rychleji, ale musí to vydržet, radovat se z postupných drobných pokroků, ohlížet se zpátky, srovnávat, jak to bylo před rokem, dvěma, být optimista. Že se rehabilitace vlastně daří, i přes různé dílčí nehody, nedorozumění, nezdary. Že když otevřeme koronární angiolinku, instalujeme robota, spravíme metabolickou JIPku, je to jako když jsem včera došel poprvé bez berlí na tramvaj. Až začneme projektovat nový pavilon A7, bude to jako když si sundám ortézu a začnu normálně chodit. A až se na konci roku otevře nová geriatrie na Strahově a nainstaluje nádherné nové PET/CT, bude to jako když už zase budu běhat ty svoje dlouhé trasy.
A dávat si bacha kam šlapu…
prof. MUDr. David Feltl, Ph.D., MBA
