Cesta k medicíně nebyla pro gynekologa Jana Přádu zpočátku úplně přímá, zato sport ho životem provází od nejútlejšího dětství. Běhání je jeho součástí, která mu pomáhá nejen udržet se v kondici, ale i navazovat přátelství a prověřovat vlastní síly. To ho baví a může se pyšnit řadou „skalpů“. Naposled se svými kolegy zdolali při absolvování běhu Vltava Run za dva dny 360 kilometrů.
„Běhal jsem od malička. Od první třídy jsem se věnoval lehké atletice u nás v Karlových Varech a běhání mě bavilo vždycky,“ vzpomíná Jan Přáda a pokračuje: „Jako žák jsem běhal spíš kratší a krátké tratě. Nejvíc se ale na mém běhání podepsal trenér, který v nás vzbudil zájem o sport. Ukazoval nám nejrůznější disciplíny, nechal nás si je vyzkoušet a časem se vyprofilovat v tom, co nám bude nejvíc sedět. To mi přijde klíčové.“
Sport musí těšit, naplňovat a dávat mu smysl
„Když berete sport jako radost, ne jako povinnost a dril, pak láska vydrží. Znám z mládí spousty lidí, kteří byli lepší běžci než já, ale už se tomu nevěnují. A to způsobilo právě právě štěstí na trenéry, jejich zásluhou je, že je pro mě běhání a sport obrovským koníčkem, a věřím, že už navždy.“
Začal jsem objevovat dlouhé tratě
„Když jsem nastoupil na medicínu, načas jsem běhání opustil, měl jsem pocit, že studium a sport nedám dohromady, ale po třech měsících se mi tak stýskalo, že jsem to musel nějak vymyslet. A šlo to, ovšem tím, že jsem neměl čas chodit na pravidelné tréninky do nějakého sportovního klubu, jsem začal objevovat půvab dlouhých běhů. To je vlastně taková paralela s medicínou. Na gymnáziu jsem koketoval spíš s technickými obory, ale když jsem se začal rozhlížet, co dál, nakonec mi medicína dávala smysl. Zvláště když jsem zjistil, že by mě vzali bez přijímaček, na které jsem se fakt nechtěl učit 😊.“
Životní plány se občas radikálně promění
„Kdybyste se mě v devatenácti letech zeptali na obor, řekl bych, že gynekologii rozhodně ne. Postupně jsem v průběhu studia začal procházet jednotlivými obory, seznamoval jsem se s nimi, v šestém ročníku jsem začal v rámci praxe docházet na stáže na gynekologicko-porodnickou kliniku VFN, pak jsem si přidal kroužek a začal jako medik sloužit noční. A najednou jsem zjistil, že právě gynekologie a porodnictví ano. Že je to přesně to, co chci v životě dělat. Pak už byl jen kousek k tomu se přihlásit po absolvování medicíny na konkurz.“
Díky běhu jsme nejen kolegové, ale i přátelé
„Když jsem nastoupil, postupně jsem zjišťoval, že sport dokáže sbližovat a otevírat nejrůznější dveře. Špičkoví odborníci na naší klinice často běhají daleko víc než já, třeba profesor Jiří Sláma běžně 400 kilometrů měsíčně, zatímco já kolem 200. A na porodnici je silná sportovní a běžecká základna! Postupně jsme se stali týmem nejen kolegů, ale vlastně už i kamarádů. Při takovém závodě, jakým je Vltava Run, kdy jsme běželi ze Šumavy do Prahy ve velmi diskomfortních podmínkách, navíc o dva členy oslabení, a dali jsme to bez úhony na zdraví, si člověk prověří nejen vlastní síly, ale i sílu kolegiality a přátelství. Zjistili jsme, že jsme držáci se sportovním duchem. Běháme spolu často: maratony, půlmaratony, Pražskou štafetu, pořádáme Apolinářský běh, ale zkoušíme i další sporty… A pořád nás to baví.“
A další sportovní aktivity?
„Vltava Run je štafetový závod ze Zadova na Šumavě do Prahy (do Braníka), na každého člena týmu vychází 3 až 5 úseků, tedy něco mezi 30–50 kilometry, běží se non stop i přes noc, trať je poměrně dost kopcovitá a tedy náročná, stejně jako terén, ale scenérie a zážitky jsou jedinečné. Také jsme se s kolegyní Bárou Boudovou dali na triatlon a po několika kratších se nám povedlo dokončit letos v Rakousku Ironmana 70.3 (1,9 km plavání, 90 km kolo, 21 km běh). Už jsme spolu absolvovali i například Beskydskou sedmičku (horský ultratrail dvojic, 95 km, 5 500 m převýšení). Vždycky jednou za čas se spolu vrhneme na nějakou „blbost“ 😊.“
Sport jako protiváha náročné práci a stresu
„Každý důvod, který si člověk najde, aby sportoval, je dobrý. Řada z nás to bere i jako profesní výzvu: jsme doktoři, porodní asistentky, zdravotní sestry, měli bychom jít příkladem. Žít zdravě, být v kondici, když totéž chceme od pacientů. Jasně to ukázal loňský rok. Vloni jsme všichni naběhali daleko víc kilometrů než obvykle. Potřebovali jsme si vyčistit hlavu od stresu, ale souviselo to i s tím, že nebylo příliš možností, jak trávit volný čas. Nejsem zastánce argumentu, že v covidu lidé jen seděli doma a tloustli. Proč? Byla to jejich volba. Sportovat se dalo, naopak. Pohyb na čerstvém vzduchu by prospěl každému, kdo musel pracovat z domova nebo se dostal do náročné životní situace.“
Pracuji s někým, s kým běhám, a to je fajn
„Jsem moc rád, že pracuji na špičkovém pracovišti, se špičkami svého oboru, přitom se bavíme nejen o medicíně, ale i o koníčcích. Chodím do práce s někým, s kým běhám, koho znám i z jiné než profesní stránky, což je moc fajn. To považuji za bonus. Je nás na klinice řada mladých lékařů a naštěstí nežijeme v žádném žraločím prostředí, kde by se jeden snažil profitovat na úkor druhého. Naopak. Vloni jsme si vyzkoušeli spoustu nových věcí, třeba jak fungovat v krizových situacích, hodně jsme využívali IT technologie při školeních a kurzech. Uvědomil jsem si, že věci se nedějí vždycky tak, jak bych chtěl, jak plánuji. Je potřeba si zachovávat jistou pokoru a vážit si toho, co máme.“