Nejvíc je baví vyrábět nový nábytek, ale neodmítnou ani opravu pantu vytrženého ze dveří kancelářské skříňky nebo přivrtání obyčejné poličky. Naši mistři truhláři mají království úplně na konci Kateřinské zahrady, kde se v nízkých domcích skrývá řada pokladů. Voňavá prkna připravená na zakázky, pila, protahovačka, srovnávačka, dlabačka a další stroje, o jejichž existenci my laici nemáme ani tušení 😊. Ale třeba i akvárko a vlastnoručně vyrobené šatní skříně ze zbytků, které si nadělili k Vánocům.
V truhlářské dílně jich je sedm a všichni dělají všechno. Jak je potřeba a jak šéf Pavel Paukner zavelí. Ten sem před dvaceti lety nastoupil na civilní vojenskou službu a už zůstal. „Ostatní to mají podobně, jsme stabilní a sehraný tým, rozumíme si i mimo práci, a to je pro mě zásadní,“ hodnotí Pavel Paukner a ostatní to potvrzují. Jejich běžný pracovní den začíná rozdělením zakázek mezi tři party, pak si naloží nářadí na dvoukoláky a vyrážejí do terénu. „Plně naložený vozík má i padesát kilo. Jezdíme s ním po celém areálu, vypadáme trochu jako bezdomovci,“ smějí se. Při výpravách na vzdálenější kliniky si samozřejmě objednávají nemocniční dopravu.
Nejradši vyrábějí nový nábytek
„Naprostá většina naší práce jsou opravy: nábytku, dveří, rámů oken, co je potřeba. Někdy jsou to drobnosti, ale už se nám stalo, že v požadavku byla uvedena jedna polička a dělali jsme novou půlku kanceláře 😊,“ vzpomíná Josef Doseděl. „Nejvíc nás baví vyrábět nový nábytek. Nejdřív si jedeme práci zaměřit, domluvíme se na detailech, pak objednáme materiál a můžeme se v dílně vyřádit! Naposledy jsme měli takovou radost z dubových dveří pro 1. internu, pokračovat budeme na 2. interně. Vloni jsme vyrobili a sestavili zařízení celé velké zasedačky na ředitelství: stoly, vestavěné skříně, to byla paráda,“ vypočítává Pavel Paukner.
Počty zakázek? Každý měsíc je jiný
Zakázky přicházejí průběžně, každá práce je jinak časově náročná. „A to nás právě baví: pestrost. Třeba na dětské klinice jsme měsíc vyráběli a sestavovali nové dřevěné bedny ve dvoře a k tomu jsme poprvé museli položit střechu z umělých šindelů. Takže jsme načas byli i pokrývači,“ upřesňuje Pavel Paukner. Pestrost a možnost vyzkoušet si nejrůznější techniky oceňuje nejmladší člen týmu, Lukáš Chovanec. Přišel hned po škole, je tady s chlapy dva roky a neměnil by. V nemocnici má navíc rodinu – táta pracuje v zámečnické dílně.
I my jsme prožili covid na vlastní kůži
„V době pandemie jsme vyráběli okna ve dveřích na covidových odděleních, ochranné rámy, izolace, aby mohli doktoři a sestřičky kontrolovat pacienty a zároveň chránili ostatní nemocné a zaměstnance,“ vzpomíná Pavel Paukner a dodává: „Dostali jsme se tak až do samého centra dění, chodili v ochranných kombinézách a pracovali mezi covidovými pacienty. Na vlastní kůži jsme tak poznali, jak to měli zdravotníci náročné.“
Při práci číhá spousta nástrah, ale i poděkování
„Nejnáročnější na truhlařině je fyzická náročnost práce. Neustálé skládání a přenášení materiálů, obyčejná dřevotřísková deska měří 4 metry a váží 150 kilo. Když stěhujeme nový nábytek, často se nevejdeme do výtahu, nevytočíme se v úzkých chodbách. To je úskalí našich historických budov. Instalovat a opravovat běžně musíme na odděleních za každodenního provozu, mezi pacienty. Je to nekomfortní pro ně i pro nás. Ale výsledek za to stojí. Máme radost, když je hotovo a všechno funguje, když je potěšíme novým kouskem nábytku nebo nějakým zlepšovákem, který při opravě vymyslíme. A když jsou zákazníci spokojení a pochválí nás, tak nám nic nechybí…“ shodují se členové truhlářské dílny.
Pavel Paukner před skříněmi, které si truhláři vyrobili ze zbytků k Vánocům. 
V šatně jim radost dělají rybičky. 
Dřevotřískové desky váží 150 kilo. Všechny měli truhláři v rukou několikrát. 
Dubové dveře, na které jsou pyšní. Vyrobí pro nemocnici další.
