Prázdninové měsíce jsou vždycky jiné než ty ostatní. Nevím jak vy, ale já se na ně vždycky těším, mám spoustu plánů, co všechno udělám, doženu, zažiju. A nakonec toho stihnu tak třetinu, někdy i míň. A koncem srpna už vyhlížím “normální” zářijové poměry, děti do školy, pravidelný rytmus všedních dní a tak. Letos je ale celý rok divný a divný je z mého pohledu i začátek září. Pořád totiž neustala ta letošní korona-panika, možná v posledních dnech i zesílila, za vydatné podpory médií. A tak, místo abychom se vrátili konečně do normálu, pořád pobíháme kolem odběrového místa, laboratorních kapacit, karantény. Do toho nám hrozí, že budou zavírat školy dřív, než se po půl roce pořádně otevřely. Nikdo nic neví, dva odborníci mají tři názory, každé ráno nadpis v novinách, jaký korona-rekord se zase podařilo překonat. Přitom od května to už vypadalo nadějně, vybojovali jsme si změny v kompenzační vyhlášce, začali jsme zase léčit všechny pacienty a krásně jsme dohnali výkonnost nemocnice. A teď to začíná vypadat, že zase existuje jenom koronavirus a na ničem jiném nezáleží, s čímž se nedokážu smířit.
Dva půldny v týdnu jsem si nechal pro své onkologické pacienty. A už teď, necelý půlrok po black-outu, vidím na vlastní oči, že začínají chodit zanedbané a pokročilejší případy. „Já jsem ty potíže měl už v březnu, ale v naší nemocnici (nebyla to VFN, nebojte!) mi řekli, že musím počkat, protože teď je pandemie”. Tohle jsem třeba slyšel od nového pacienta minulý pátek. Pro mě je to neakceptovatelné a budu se i kvůli podobným případům snažit, abychom udrželi normální běžný provoz nemocnice maximální možnou dobu. Zvládli jsme horkou fázi pandemie, přežili jsme takovou tu post-covidovou kocovinu (psal jsem tady o ní v květnu), skvěle jsme si poradili s prázdninami (obrovské díky všem za to, co jsme dohnali na výkonnosti!) a teď už prostě nemůžeme dopustit, aby nás někdo znova vypnul.
Udělám pro to v mezích svých možností a kompetencí maximum.
prof. MUDr. David Feltl, Ph.D., MBA, ředitel nemocnice
