Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny VFN a 1. LF UK se stala symbolem roku 2020. Symbolem naděje a pomoci v náročném roce pandemie. Není divu, že se KARIM stal vítězem ankety Zaměstnanec roku 2020 v kategorii klinika. Jak loňský rok prožívali hlavní aktéři, jsme se zeptali přednosty doc. MUDr. Jana Bláhy, Ph.D., MHA.
Nemyslím, že bychom se stali hrdiny. Hrdina je ten, kdo překoná sám sebe, svůj strach a svoje možnosti. Kdo udělá něco nečekaného a výjimečného. Nic z toho jsme myslím neudělali. Jenom bylo lépe vidět, co jinak děláme běžně. Totiž že umíme fungovat pod tlakem a umíme se vypořádat s neustálými změnami. Umíme se rychle přizpůsobit a pracovat s alternativními cestami. Myslím, že jsme jen ukázali, že motto naší kliniky „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody“ není pro nás jen prázdnou frází. A že i díky tomu, že poskytujeme péči nejen na svých odděleních intenzivní péče, ale také na všech chirurgických klinikách, jsme schopni vidět VFN a její potřeby jako celek, nejen sami sebe.
Co pro vás a vaše kolegy bylo nejnáročnější v průběhu pandemie? Lidsky a profesně?
Paradoxně asi ne naše práce jako taková, ale ustát to vše okolo. Tak jako pro všechny ostatní. Mediální masáž a politika strachu, frustrace z diletantství vlády… Vlastní práce byla, s výjimkou skafandrů, pro nás v principu stejná. Měli jsme již dostatečné zkušenosti s těžkými stavy chřipky, takže hlavní rozdíl byl především v počtu pacientů a délce jejich pobytu u nás v intenzivní péči.
Prožil jste už někdy v minulosti tak extrémní situaci?
I extrémnější. Třeba listopad 1989. Od zbití paragány na Národní třídě až po fakultní stávkový výbor, domů jsem se vrátil až v lednu. Hlavně v prvních dnech stávky, kdy jsme se připravovali na zásah Státní bezpečnosti proti nám a armády a lidových milicí proti lidem. Tehdy to bylo nejen o náročnosti, nezkušenosti a únavě, ale i o budoucnosti či nebudoucnosti. O obrovské nejistotě, kdo je vlastně kdo. Krize vždycky ukáže opravdové lidské charaktery, i covid samozřejmě, ale tehdy to bylo o level výše.
Co vám naopak tato zkušenost dala do budoucna?
Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Takže i tady jsme o něco zkušenější, do některých slepých uliček se už nevydáme. V něčem se spolehneme víc sami na sebe, v něčem lépe využijeme zkušenosti a možnosti ostatních. Ale hlavně teď víme, že ani my, ale ani celé zdravotnictví už nemůžeme fungovat úplně stejně jako dřív. Že jsou nutné systémové změny, digitalizací a vzdáleným přístupem počínaje, přes lepší efektivitu a koordinaci péče, a jinou personální politikou, především u sester, konče. To je asi nejdůležitější prostor pro nutnou změnu – jak získat a vychovat, ale i odměnit další sestry intenzivní péče. Bez nich nedokážeme nic.
Myslíte, že už jste připravený „na všechno“?
Nikdy nikdo nemůže být připravený na všechno. Ale jako klinika jsme určitě připravenější. A sebevědomější. Už máme jistotu, že dokážeme vzájemně dobře spolupracovat, domluvit se, společně hledat a najít nejlepší řešení pro všechny. Snad budeme příště, protože nějaké příště nepochybně ještě přijde, schopni reagovat zase o něco rychleji a cíleněji, snad lépe využijeme potenciál nás všech. S týmem všech těch skvělých lidí na KARIMu, tak i když nemůžeme být připraveni úplně na všechno, vím, že to zase zvládneme. Takže vlastně jsme připraveni na všechno 🙂
Díváte se na vlastní profesi dneska jinak?
Já ne, ale doufám že ostatní ano. Myslím hlavně veřejnost a ty, co rozhodují. Před covidem nikdo moc nevěděl, co to intenzivní péče opravdu je. Hranicí, kde pro většinu intenzivní péče začínala, bylo, že je pacient na kapačkách. Dneska myslím už všichni vědí, co to intenzivní péče je opravdu, jak je náročná a důležitá. Všichni dnes vědí, co je to JIP nebo ARO, anebo KARIM, a co to je ventilátor a kolik jich v Česku je… Vědí, že intenzivní péči nemůže dělat jen tak každý lékař, a hlavně ne každá sestra, a že právě zkušenost a schopnosti našich sester jsou to klíčové. A že jich je přitom zoufale málo. Tak snad covid i všem ukázal, že je to sice práce náročná, ale také zajímavá, a hlavně mimořádně důležitá. A snad znovu i prestižní.
A na své kolegy…?
Ve našem oboru patříme u nás mezi ta vůbec nejprestižnější pracoviště. Takže by tu měli pracovat jenom ti nejlepší z nejlepších. Lékaři, sestry, záchranáři, a vůbec všichni. A pracují.
Co jste jim řekl, když jste tak náročné období zvládli?
Snad jsem jim dostatečně poděkoval, že mi, nám jako vedení kliniky, situaci tak usnadnili. Mohli jsme se soustředit pouze na to podstatné a nikdy jsme nemuseli řešit žádné malichernosti, a už vůbec ne ty osobní. Toho si opravdu cením a děkuji všem za to.
A co byste jim chtěl říct a popřát… Že jsou skvělí takhle dohromady. Že tvoří skvělý tým a ať to KARIMu vydrží navždy. Že mě díky nim baví chodit do práce a že moc dobře vím, jak mimořádnou ctí je být na této klinice přednostou.
